Enrique Dussel Peters

V devadesátých letech byli obyvatelé Latinské Ameriky plácáni po zádech za to, že se konečně zbavili vojenských diktátorů, kteří byli pohromou pro dějiny celého kontinentu. Diktaturu generálů však bohužel vystřídala diktatura myšlenky: konkrétně myšlenky makroekonomické stabilizace. Nyní se i tato diktatura začíná rozpadat. Budiž je rychle pohřbena.

Ve světle naprostého kolapsu Argentiny a zpomalení hospodářského růstu v celé oblasti se zintenzivnily debaty o ekonomické politice. Lidé se ptají, co Latinská Amerika vlastně získala z restriktivní makroekonomické politiky, kterou vesměs zavedla po dluhové krizi z osmdesátých let. Jsou na tom obyvatelé lépe? Poučil se kontinent z této zkušenosti? Nastal čas, aby odešel i tento diktátor?

Počátkem osmdesátých let se velká část Latinské Ameriky potýkala s vážnými hospodářskými problémy - trojcifernou inflací, obrovskými fiskálními deficity a záporným hospodářským růstem -, které vyvstaly po několika desetiletích makroekonomické politiky zdůrazňující nahrazování dovozu. Skupina latinskoamerických ekonomů, kterým se dostalo vzdělání na amerických univerzitách, poté začala navrhovat zcela jinou rozvojovou strategii.

Tito lidé argumentovali tím, že integrace do světových trhů vyžaduje makroekonomickou stabilitu. V jedné zemi za druhou se tak výroba začala orientovat na export. Podle této představy rozvoje měla makroekonomická politika zadusit inflaci a udržet na uzdě fiskální deficity, přičemž hlavním zdrojem investičního kapitálu se stanou soukromé finance ze zahraničí.

Tváří v tvář navozené realitě je dnes tato ,,vize" deptána za svou slepotu. Její propagátoři a stoupenci nevzali v úvahu tak fundamentální a tradiční makroekonomické proměnné, jako jsou poptávka, výroba, investice, spotřeba, zaměstnanost, mzdy a distribuce příjmů. Všechny tyto opomíjené detaily přitom nejméně od šedesátých let tvořily součást neoklasické ekonomické teorie. Lze předpokládat, že pro jejich důležitost existoval nějaký důvod.

Jaké jsou některé důsledky nadřazování makroekonomiky v Latinské Americe? Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku a Karibik (CEPAL) srovnávala období let 1945 až 1980 a 1990 až 2000. Z nejzávažnějších zjištění vybírám:

· Od roku 1945 do roku 1980 rostla inflace v průměru o 20% ročně; v osmdesátých letech to bylo o 400% a v devadesátých letech o 170% ročně;

· V letech 1990 až 2000 vzrostl export čtyřikrát více než v letech 1945-1980, přičemž import kopíroval rychlost růstu exportu;

· V letech 1990 až 2000 vykazovaly dynamický hospodářský růst pouze Argentina a Chile; do roku 2003 zůstalo v této kategorii pouze Chile. Pokud jde o hrubý domácí produkt na obyvatele, průměrný roční růst o 3,1% z let 1945-1980 poklesl v letech 1990-2000 na 1,6%;

· Zhoršila se distribuce příjmů. Zatímco v letech 1945-1980 žilo pod hranicí chudoby 35% domácností, v letech 1990-2000 vzrostl tento podíl na 38%.

I přes mnoho let nezdarů při zlepšování distribuce příjmů nebo vytváření skutečných pracovních míst, investic a snesitelných mezd zůstává diktatura makroekonomiky pevně zakořeněna. Latinskoamerické vlády i nadále zatvrzele upřednostňují fiskální disciplínu a omezování inflace v naději, že tím přilákají zahraniční investory.

Znamenitým příkladem této chybné politiky je Mexiko. Od roku 2001 do roku 2003 klesal HDP Mexika průměrně o 0,7% ročně, bylo uzavřeno 933 maquilas (textilek) se zahraničním majitelem, což se odrazilo na ztrátě více než 290.000 pracovních míst neboli 27% všech provozů maquilas. Rovněž ve výrobní sféře došlo ke ztrátě 660.000 pracovních míst - což je 15% z celkového počtu.

Převažující makroekonomický důraz na kontrolu inflace a fiskálních deficitů zároveň znamená, že skutečný směnný kurz pesa, který byl nadhodnocen o 30%, je jednoduše ignorován a bankovní půjčky výrobnímu sektoru postupně mizejí. V roce 2003 například komerční banky financovaly pouhých 22% z celkového počtu firem, které podporovaly v roce 1995. Stručně řečeno je výrobní sektor obětován na oltář kontroly inflace a fiskálního deficitu. Sledování těchto makroekonomických cílů bylo jednou z hlavních příčin hospodářské krize v Argentině.

Výsledkem je nebezpečná polarizace po celé Latinské Americe. Velké domácí a zahraniční společnosti orientované na export jsou upřednostňovány na úkor výrobního sektoru a mezd. Diktatura makroekonomiky nejeví sklon činit ústupky nebo se poučit z předchozích zkušeností. To lze vysvětlit pouze tak, že jde o výsledek manichejské ideologie, která zdůrazňuje nekompromisní volbu mezi makroekonomickou stabilitou a chaosem.

V kontrastu k této zjednodušující vizi začíná stále početnější skupina akademiků z latinskoamerických univerzit a podnikatelů, jako je Carlos Slim, formulovat nutnost reformy ekonomické reformy. Tito lidé volají po vytvoření veřejné politiky, jež spolu se soukromými iniciativami přeorientuje politickou ekonomiku tak, že postaví zaměstnanost, reálné mzdy a regionální integraci do centra nové rozvojové strategie, kterou bude možné uplatňovat dlouho do budoucna.

Již dnes je zřejmé, že nelze udržovat hospodářsky životaschopnou makroekonomickou politiku, pokud krizemi sužovaný výrobní sektor nevytváří pracovní místa nebo nedistribuuje příjmy alespoň relativně rovnoměrným způsobem. Navíc je jasné - nebo by z argentinských a bolivijských zkušeností jasné být mělo -, že sociální a politické stability nelze dosáhnout, nebudou-li podniknuty kroky proti snižování reálných mezd, které vyřazuje ze společnosti značný a stále rostoucí podíl obyvatel Latinské Ameriky.

Copyright: Project Syndicate, prosinec 2003. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.