Okamžitě po nástupu do funkce předsedy Evropské komise by měl Durao Barroso - tento někdejší portugalský premiér - věnovat naléhavou pozornost obnovení pořádku a zaměřit se na ekonomickou politiku Evropské unie.

Nejtlustší spis na jeho stole se týká lisabonské agendy, ambiciózního programu, který v roce 2000 schválili prezidenti a premiéři členských zemí EU s cílem učinit unii do roku 2010 „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou" na světě. Program zahrnuje všechny hlavní oblasti ekonomické politiky: inovaci a podnikání, reformu sociální péče a sociální začleňování, kvalifikaci a zaměstnavatelnost, rovnost pohlaví, liberalizaci trhu práce a zboží i „udržitelný" rozvoj.

To vše jsou bezpochyby chvályhodné cíle, které ovšem spadají výlučně do sféry národních politických rozhodnutí. Podle evropských smluv není unie oprávněna předepisovat v těchto oblastech zákonné normy a strategie a nemá ani moc je vymáhat.

Evropská rada nicméně z popudu Evropské komise vymyslela nový strategický přístup - nazvaný „otevřená koordinace" -, aby mohla do těchto oblastí zasahovat. Otevřená koordinace obsahuje definici společných cílů na úrovni EU, jejich dobrovolné dodržování členskými státy a vzájemné hodnocení výsledků v rámci Evropské rady.

Otevřená koordinace zákonitě nesplnila očekávání. Mylný předpoklad, že Evropská rada může nějakým způsobem podněcovat růst a produktivitu, navíc poskytla výmluvu těm národním politikům, kteří nejsou ochotni prosazovat na domácí půdě nepopulární rozhodnutí.

Můj první návrh Barrosovi tudíž zní, aby hodil celou lisabonskou agendu do koše. Pouze tím dá naprosto jasně najevo, že zodpovědnost za výkonnost národní ekonomiky leží na národních politicích.

To mě přivádí k tématu makroekonomické koordinace na úrovni EU. Maastrichtská smlouva předpokládala jednoduchý strategický rámec pro hospodářskou a měnovou unii. Měnová politika byla centralizována a svěřena nezávislé centrální bance, zatímco fiskální politika byla ponechána na členských státech. Národní vlády se musely - pod hrozbou zahájení tzv. procedury nadměrného deficitu - podřídit dvojímu omezení, totiž že fiskální deficity by neměly překročit 3% HDP a že vládní dluh by měl zůstat pod úrovní 60% HDP (nebo přinejmenším k této hodnotě směřovat).

Pakt stability a růstu k tomu později přidal požadavek, aby byly vládní účty ve střednědobém horizontu „blízké vyrovnaným". Cílem této podmínky bylo v zásadě předejít nezodpovědné rozpočtové politice po zavedení eura a současně ponechat dostatečný prostor pro cyklické kolísání deficitu v rámci tříprocentního limitu.

Důvěryhodnost tohoto nástroje značně utrpěla v listopadu 2003 při veřejné roztržce mezi Evropskou komisí a radou Ecofin ohledně uplatnění procedury nadměrného deficitu vůči Francii a Německu. To ovšem neznamená, že by měl být zrušen.

Právě naopak: společné omezení fiskálního chování zvenčí je potřebné coby pojistka proti neudržitelnému hromadění veřejného dluhu, které by mohlo ovlivnit finanční stabilitu a inflaci v celé EU - toto riziko přitom ještě prohlubují dopady stárnutí populace na penzijní systémy. Podobné omezení slouží rovněž jako vítaná kotva pro domácí rozhodovací proces v členských zemích se slabšími politickými systémy.

Celý systém je však třeba revidovat. Nenaslouchal bych těm, kdo se zasazují o vyčlenění investic z fiskálních schodků: to by pouze vytvořilo nové stimuly pro „kreativní účetnictví" a neudržitelné hromadění dluhu. Místo toho by se měl důraz přesunout od ročních deficitů k dluhové udržitelnosti.

Dluhové kritérium by se například dalo doplnit o limit na (trendovou) rychlost růstu veřejných výdajů, který by byl udržován pod úrovní nominálního HDP. Pravomoc Evropské komise přijímat opatření v případě hrozby nadměrných schodků by měla být posílena - pochopitelně za předpokladu, že komise již nikdy nezapomene, že dohled nad národními politikami je úkol, který vyžaduje politický úsudek, a nelze ho tudíž přenechat účetním a právníkům.

A konečně, prvořadá pozornost by měla být věnována dovršení tvorby jednotného evropského trhu, kde má unie mocné právní nástroje otevírat trhy a udržovat konkurenci. Nejlepší léčba pro opětovné posílení růstu je jak přímá - vytvářením konkurenčního tlaku -, tak i nepřímá - zahájením nezbytné adaptace v oblasti národní zaměstnanosti, sociální péče a vzdělávací politiky.

Tento úkol zdaleka není dokončen. Státní pomoc churavějícím firmám je i nadále všudypřítomným jevem a společná pravidla, která mají zajistit volný pohyb zboží a služeb, nejsou členskými státy plně respektována - nejlepším příkladem budiž veřejné zakázky a trhy energií. Většina trhů služeb - obchod s cennými papíry, velkoobchodní a maloobchodní distribuce, podnikatelské služby a místní komunální služby - je navíc i nadále chráněna před zásadami konkurence a volného oběhu. Empirické důkazy naznačují, že tato pokřivení na trhu služeb, který se zhruba ze dvou třetin podílí na celkovém HDP, tvoří převažující důvod zaostávání EU za Spojenými státy v oblasti produktivity práce.

V posledních letech nevěnovala Evropská rada dostatečnou pozornost těmto úkolům, které vyžadují naprosté a trvalé odhodlání členských zemí adaptovat a uvádět do praxe unijní směrnice. Komise zase až příliš často upřednostňovala zavádění nových legislativních opatření a vytváření nových výdajových programů před efektivním uplatňováním již existujících norem.

Barroso by tedy měl zapomenout na nadnesené fráze lisabonské agendy a místo toho se zaměřit na účinné završení tvorby jednotného trhu a udržení fiskální politiky členských států v rozumných mezích. Zodpovědnost za hospodářskou výkonnost svých zemí nechť nesou národní vlády.