Italské předsednictví Evropské unii s sebou nese obrovskou zodpovědnost, totiž znovuoživit rozšíření jako klíčový aspekt nové EU. Vhodným začátkem by bylo prosazení odlišného postoje vůči přijetí eura kandidátskými zeměmi. Při současném paternalistickém přístupu institucí EU ke kandidátským zemím totiž hrozí vytvoření dvourychlostní Evropy, která zkomplikuje proces integrace.

Kandidátské země svou část dohody dodržely, když dosáhly takového stupně obchodní integrace s členskými zeměmi EU, že je dokonce vyšší než u mnoha současných členů. Tři z těchto zemí - Estonsko, Lotyšsko a Litva - mají měnové výbory nebo fixní směnný kurz k euru - podobně jako Bulharsko, u něhož se vstup do EU očekává v roce 2007. Ostatní kandidátské země již několik let deklarují svůj zájem zavést v brzké době euro, v některých případech jednostranně, a to ještě před vstupem do EU - tento postoj otevřeně podporuje Polská národní banka, méně energicky pak Maďarská národní banka a Česká národní banka.

I přes pokrok při přibližování inflace a úrokových sazeb k úrovni EU se mnoho kandidátských zemí obává, že při plném otevření se kapitálovým tokům - které je podmínkou vstupu - budou vystaveny riziku náhlých ustrnutí kapitálových toků a měnovým krizím. Tyto země si vzaly ponaučení z příkladu Latinské Ameriky a Asie v devadesátých letech. Přijetí eura by jim poskytlo skvělou příležitost se takovým rizikům vyhnout a soustředit se na tvorbu skutečného hospodářského růstu.

Reakce institucí EU, jmenovitě Evropské centrální banky (ECB) a Evropské komise, však byla až dosud negativní: kandidátským zemím se dostalo sdělení, že nejprve musí strávit nejméně dva roky v Mechanismu směnných kurzů (ERM II), kde se od uchazečů o zavedení eura očekává, že prokážou životaschopnost své politiky. Původně byly za nepřijatelné pokládány dokonce i měnové výbory, přestože - jak tomu v Evropě často bývá - existovaly výjimky: země, které již měnové výbory měly, si je mohly ponechat i po vstupu do EU.

Odpor ECB a Evropské komise vůči rychlému přijetí eura kandidátskými zeměmi postrádá pevné základy. Unii by mělo spíše záležet na tom, aby politika kterékoliv členské země nepoškozovala členy jiné.

Jak uvádí guvernér Polské národní banky Leszek Balcerowicz, přijetí eura kandidátskými zeměmi dozajista přinese těmto zemím užitek, přičemž pro současné členy bude dopad tohoto kroku přinejhorším neutrální. Každopádně již sama velikost ekonomik všech kandidátských zemí dohromady je tak zanedbatelná - činí přibližně 6% HDP rozšířené EU -, že nemůže mít na euro žádný podstatný vliv.

Vytrvalá opozice institucí EU však vedla většinu kandidátských zemí k tomu, že opustily ideu jednostranného nebo co nejrychlejšího zavedení eura po vstupu do unie. Tvrdohlavost ECB a Evropské komise tak nyní bohužel dodává munici populistickým vládám v kandidátských zemích, které spoléhají na zhodnocení měny, aby se mohly vyhnout fiskální disciplíně, již by s sebou zavedení eura neslo. Taková fiskální expanze by však pravděpodobně danou zemi v otázce přijetí eura v dohledné době diskvalifikovala.

V kandidátských zemích, které nezavedly měnový výbor, došlo k nárůstu rozpočtových deficitů - ten v Maďarsku v roce 2002 přesáhl 9% HDP, zatímco v Polsku, České republice a na Slovensku převyšoval 5% HDP -, přičemž velký příliv kapitálu udržuje jejich měny pod silným tlakem na zhodnocení. Tento trend vystavuje reálné ekonomiky kandidátských zemí přesně takovému riziku odlivu kapitálu a měnových krizí, které se mělo brzkým zavedením eura eliminovat.

Je paradoxní, když kandidátským zemím dělají přednášky o kompromisu mezi nominální a skutečnou konvergencí představitelé ECB a Evropské komise. Plán růstu v kandidátských zemích je pro Brusel očividně jediným imperativem; makroekonomická stabilita může počkat. Vysoké rozpočtové schodky podporují růst, zatímco inflace evidentně není problém.

Pokud někomu připadá tento způsob uvažování povědomý, pak je to možná tím, že (víceméně) rekapituluje základy neudržitelného plánovacího systému, který kandidátské země na počátku devadesátých let opustily. Bylo to přece přijetí racionální a tržně orientované hospodářské politiky, co někdejší komunistické země přivedlo na práh členství v EU. Evropské instituce by proto měly opustit svůj paternalistický přístup a vzít vážně obavy centrálních bankéřů v kandidátských zemích z rizik spojených s udržováním domácích měn po dlouhé období, během něhož se jejich ekonomiky musí plně otevřít kapitálovému toku.

Za stávající situace ECB a Evropská komise de facto podporují postoje populistických vlád ve východní Evropě, které již dnes utrácejí prostředky, jež v budoucnu doufají získat od EU. Je nejvyšší čas, aby instituce EU začaly brát problémy a příležitosti spojené s rozšířením vážněji. Začít mohou tím, že se budou příznivěji dívat na brzké přijetí eura kandidátskými zeměmi, a to jak zeměmi s měnovým výborem, tak i zeměmi s plovoucími směnnými kurzy.