20

Pryč s dluhovou nadváhou

LONDÝN – Bezmála čtyři roky od začátku globální finanční krize se leckdo diví, proč si ekonomické oživení dává tak načas. Jeho hlemýždí postup opravdu mate i experty. Podle Mezinárodního měnového fondu mělo světové hospodářství v& roce 2011 růst o 4,4& % a v& roce 2012 by mělo růst o 4,5& %. Nejnovější údaje Světové banky ukazují, že ve skutečnosti růst v& roce 2011 dosáhl jen 2,7& % a letos dále zpomalí na 2,5& % – přičemž toto číslo bude dost možná ještě nutné korigovat směrem dolů.

Tato diskrepance mezi prognózou a výsledkem může mít dvě příčiny. Buď byla újma způsobená finanční krizí vážnější, než si lidé uvědomovali, anebo byla předepsaná ekonomická terapie méně účinná, než věřili tvůrci politik.

Závažnost bankovní krize byla pochopena rychle. V& letech 2008-9 byly zavedeny obrovské stimulační balíčky, organizované Spojenými státy a Čínou, koordinované Británií a zdráhavě podporované Německem. Ořezaly se úrokové sazby, sanovaly insolventní banky, roztočily se tiskárny peněz, osekaly daně a posílily veřejné výdaje. Některé země devalvovaly své měny.

Sklouzávání se tak podařilo zastavit a odraz byl rychlejší, než prognostici očekávali. Jenže stimulační opatření proměnila bankovní krizi v& krizi fiskální a svrchovaně dluhovou. V& reakci na narůstající obavy ze suverénního krachu vlády začaly od roku 2010 zvyšovat daně a seškrtávat výdaje. V& tomto bodě se oživení zvrátilo.

Jak Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff uvádějí ve své mistrovské knize This Time is Different (Tentokrát je to jiné), neexistuje žádný bezpečný způsob jak zkrátit bankovní krizi. Krize vychází z& „nadměrné akumulace dluhu“, kvůli níž jsou ekonomiky „náchylné ke krizím důvěry“. Vlády musí sanovat komerční banky a pak zase komerční banky musí sanovat vlády. Nakonec oba aktéry musí sanovat centrální banky.

To vše podle Reinhartové a Rogoffa provází „vleklá a výrazná kontrakce ekonomické aktivity.“ Vyčíslují, že průměrná délka poválečných krizí byla 4,4 roku – doba potřebná k& nezbytnému „zkrácení dluhové páky“, po němž ustupuje krize důvěry a vrací se hospodářský růst.

V& těchto úvahách ale něco chybí. Zotavení z& Velké hospodářské krize trvalo asi 10 let, déle než dvojnásobek poválečného průměru. Reinhartová a Rogoff zmiňují dvě příčiny rozdílu v& tempech zotavení: pomalou reakci politik na Velkou hospodářskou krizi a zlatý standard, který znamenal, že jednotlivé země z& deprese nemohly vyváznout pomocí exportu. Jinými slovy, fiskální politika a měnově-politický režim mají rozhodující vliv na hloubku propadu i dobu, která uběhne, než se ekonomika zotaví.

Podstatné je také to, že k& velkým finančním zhroucením docházelo znovu v& 70.& letech, ačkoliv se téměř nevyskytovala v& 50.& a 60.& letech, kdy se uplatňoval keynesiánský systém řízených ekonomik a brettonwoodský systém řízených směnných kurzů. Velké poválečné krize, jež Reinhartová a Rogoff zvažují, probíhaly v& letech 1977 až 2001. Došlo k& nim proto, že se uvolnila regulace bank a kapitálových toků, a byly kratší než ve 30.& letech proto, že politické reakce nebyly úplně stupidní.

Tuto skutečnost začátkem měsíce zdůraznil indonéský prezident Susilo Bambang Yudhoyono, když se britskému ministerskému předsedovi Davidu Cameronovi pochlubil, že úspěšný plán ozdravení Indonésie realizovaný po krachu v roce 1998 se inspiroval u Johna Maynarda Keynese. „Musíme zajistit, aby lidé mohli nakupovat, musíme zajistit, aby průmysl mohl vyrábět…“

Dnes už zřejmě mnoha vládám, zejména v& eurozóně, došly v& oblasti politik možnosti. Jelikož se do módy dostaly fiskální úspory, daly sbohem zajišťování toho, aby „lidé mohli nakupovat“ a „průmysl mohl vyrábět“. Úkol udržet ekonomiky nad vodou přešel na centrální banky, ale většina peněz, jež tisknou, zůstává vězet v& bankovní soustavě, takže nedokáže ovlivnit stagnující spotřebu ani ubývající investice.

Navíc právě eurozóna je jakási miniatura zlatého standardu, kde silně zadlužení členové nemohou devalvovat měny, protože žádné vlastní měny nemají. Vzhledem k& tomu, že zpomaluje i čínský růst, světové ekonomice je tak podle všeho souzeno se ještě nějaký čas plazit po dně, přičemž nezaměstnanost v& některých zemích stoupá k& 20& % či výš.

Jestliže fiskální, měnové a kurzovní politiky jsou zablokované, existuje cesta z& vleklé recese? John Geanakoplos z& Yaleovy univerzity prosazuje rozsáhlé odpisy dluhů. Vlády by neměly čekat, až se dluhů zbaví pomocí bankrotů, ale spíš by měly „dát mandát k& odpuštění dluhů“. Mohly by od věřitelů nakoupit špatné půjčky a část jistiny splatné vypůjčovatelem odpustit a současně snížit zástavní požadavky věřitele a převis dluhu vypůjčovatelů. V& USA se projektů odpouštění dluhů zaměřených na držitele podřadných hypoték účastnily programy TALF a PPIP, leč v& příliš malém rozsahu.

Princip odpouštění dluhů má však zjevně uplatnění i u veřejného dluhu, zejména v& eurozóně. Nadměrného veřejného dluhu se bojí banky, které jej drží. Rizikové veřejné dluhopisy pro ně nejsou o nic bezpečnější než rizikové soukromé dluhopisy. Věřitelům i vypůjčovatelům by prospělo komplexní umazání dluhu. A prospělo by i občanům, jejichž živobytí ničí zoufalé snahy vlád snížit zadlužení.

Filozoficky odpouštění dluhů vychází z& přesvědčení, že věřitelé nesou vedle dlužníků část viny za platební neschopnosti, neboť právě oni špatné půjčky v& prvé řadě poskytli. Pokud vypůjčovatel při uzavírání půjčky věřitele nebalamutil, nese vypůjčovatel za transakci přinejmenším část zodpovědnosti.

Keynes v& roce 1918 naléhal na zrušení mezispojeneckých dluhů vzešlých z& první světové války. „Nikdy se nedokážeme pohnout, dokud ze svých údů nesvrhneme tyto papírové okovy,“ napsal tehdy. Jeho výzva z& roku 1923 se pak stala výstrahou, jíž by měli věnovat pozornost dnešní tvůrci politik: „Absolutisté smluv… jsou skutečnými otci revoluce.“

Z& angličtiny přeložil David Daduč