Větší část uplynulého desetiletí kázala Amerika světu, jak je její ekonomika dokonalá. Jak je orientovaná na konkurenci, jak uvolňuje regulaci práce, jak jednoduchou má záchrannou sociální síť a jak to všechno prý přispívá k její dynamice a vyššímu růstu.

Kontinentální Evropa měla americký model následovat a liberalizovat své pracovní trhy, aby podniky, které chtějí nabírat nové síly, přitom neztrácely peníze a aby se mzdy zaměstnanců, kteří si najdou novou práci, nesnížily o zkrácené sociální dávky. Japonci měli zestátnit ztráty, které vykázal tamní bankovní trh poté, co praskla japonská bublina, a zase reprivatizovat ty jeho části, které by mohly mít šanci uspět, a zbytek zlikvidovat. Východoasijským tygrům bylo doporučeno opustit německo-japonský finanční systém, založený na univerzálním bankovnictví, a přijmout model anglosaský, založený na likvidních finančních trzích. K tomu ještě dostali hubováno za to, že nedostatečně regulují své finanční systémy.

Další rozvojové země si vyslechly, že jejich obchodní bariéry, jejich libování si v inflačním finančnictví, jejich neschopnost zabránit daňovým únikům a jejich vlády slabé na to, aby vymáhaly majetková a smluvní práva i vůči místní honoraci, organizovaným zlodějům a hlavně vůči funkcionářům z vlastních řad, jim nedovolují užívat si z nového globalizovaného rohu ekonomické hojnosti.

Teď nastal čas odplaty, kdy svět může kázat Americe, jak napravit její už ne tak dokonalou ekonomiku. Může však taková kritika být konstruktivní? Nebude to jen nával (příjemný, to jistě) škodolibosti?

Radou číslo jedna je nesporně to, že americký finanční systém by se měl sám přesně řídit tím, co jeho zastánci šířili do světa. V některých zemích ředitele velkých firem ukázňují zástupci velkých nadnárodních bank, kteří sedí v představenstvech a dozorčích radách a zvedají ruku za velké balíky akcií. V mnoha zemích jsou otěže ředitelů v rukou rodin plutokratů, kteří svou kontrolu uplatňují skrz pyramidy společností a zvláštní druhy akcií. Americký model firemního řízení se měl spoléhat na následujících několik faktorů:

· Selhání manažerů mělo vést k nepřátelským převzetím firmy;

· Ještě před převzetím měla nad manažery viset obava, že se představenstvo vzbouří, zvláště tehdy, budou-li členové představenstva mít důvodné podezření, že by se jejich firma mohla stát cílem nepřátelského převzetí;

· Manažeři měli vykazovat dobrý výkon za každou cenu, neboť jejich akciové opce a další plnění spojené s jejich výkonem vydělávaly peníze, které ovšem byly vázané majetkem akcionářů a celé korporace.

V těchto stísněných podmínkách měli američtí manažeři navíc ještě zachovávat mnohem větší diskrétnost než jejich zahraniční kolegové, aby je v jejich úsudcích nemohl nikdo omezovat a aby nikdo nemohl předjímat jejich rozhodnutí.

Všechno tohle mělo dohromady přinést dynamiku. Jenže aby takový systém fungoval, musí mít investoři solidní informace o firmách se slabým výkonem a vztah mezi výplatou top manažerů a výkonem firmy musí být reálný.

Místo toho se rozvinul laxní účetní systém a metoda odměňování manažerů ve stylu ,,panna - bereš, orel - tvoje opce budou přeceněny a bereš taky". Není tedy divu, že šéfové, kteří nedokázali podle zákona ukázat trhu silné zisky, falšovali účetnictví - často s pomocí svých údajně nezávislých účetních.

Za těchto okolností není v krátkodobém zájmu nikoho, natož v krátkodobém zájmu účetních firem, které vydělávají více na poradenství než na firemním účetnictví, aby přesné informace - jsou-li špatné - prosákly na trh. Ostatní země musí tedy Americe říct, že stát nemůže zůstat stranou a dovolit trhu, aby si dělal, co chce: za přesné obchodní informace musí být zodpovědná vláda. A pak, hamižnost korporátních bossů přece nemůže být jediným určovatelem hodnocení a odměňování manažerů.

Spojené státy však teď bohužel mají vládu, která se všemožně snaží bagatelizovat důležitost včasného hlášení rozprodeje akcií uvnitř firem (což neučinil sám americký prezident Bush, když ještě podnikal), důležitost včasného hlášení změn zaúčtování nerealizovaných příjmů společností (což se stalo ve společnosti Halliburton, když ji řídil dnešní viceprezident Cheney) a důležitost povinnosti řídících pracovníků vědět o podvodech, kterých se dopouštějí jejich podřízení (což neplatilo v případě dnešního náměstka ministra obrany Whitea v době, kdy řídil obchody s elektrickou energií ve firmě Enron).

Ostatní země by měly Spojeným státům připomenout také to, že její obyvatelstvo stárne a že na blížící se odchod dnešní generace ,,baby boomerů" do důchodu je třeba našetřit nemalé peníze. Před dvěma lety byl v Americe politickou mantrou státní penzijní systém Save Social Security, který měly finančními prostředky naplnit obrovské přebytky federálního rozpočtu. Jenže díky daňovým škrtům prezidenta Bushe byly tyto přebytky vyplýtvány jinde a místo nich se opět objevil deficit. Ostatní země musí Ameriku varovat, že její penzijní systém je časovaná bomba, kterou je třeba zneškodnit.

A do třetice: Amerika se v posledních dvaceti letech proměnila z převážně středostavovské společnosti, jakou známe z evropských sociálních demokracií, ve stvůru s extrémním bohatstvím, jaké nepamatujeme od doby před první světovou válkou. Jednou z příčin této přeměny je slábnoucí důraz americké společnosti na vzdělání, který byl ve své době jedinečný.

Klesající úroveň státního školství, sestupný tlak na financování státních vysokých škol a nedostatek politické vůle zpřístupnit vyšší vzdělání méně zámožným vrstvám jsou příčinou propastných rozdílů ve vzdělání mezi těmi, kdo si mohou dovolit kvalitní školy, a těmi, kdo na ně nemají. Takže zatímco ekonomické důvody pro větší soukromé i státní investice do vzdělání jsou silnější než kdy předtím, většina lidí našetřit na vzdělání nedokáže a vzdělání - přese všechno, co vykládají politici - není onou federální prioritou, jíž by rozhodně mělo být.

Po tak dlouhém povyšování se nad celým světem by Američané měli dnešní výtky přijmout s povděkem. Ale pokud chce zbytek světa doopravdy pomoci, měl by Ameriku poučit tak, jak zde navrhuji. Někteří z nás možná budou poslouchat.