Spojené státy chtějí, aby se svět na dárcovské schůzce, která se má v říjnu konat v Madridu, zaručil miliardami dolarů na obnovu Iráku. Odpovědí světového společenství by mělo být jednoznačné ,,Ne!" Dlouhodobá obnova Iráku nevyžaduje zahraniční finanční pomoc. Vyžaduje politickou dohodu a ta bude možná pouze po stažení americké okupační armády. Miliardy dolarů, které USA požadují, by měly směřovat na skutečně naléhavé globální potřeby, jako je boj proti AIDS či hladomoru.

Bushova administrativa pravděpodobně rozpoutala válku proti Iráku proto, že měla v úmyslu učinit z této země novou základnu pro dlouhodobé vojenské operace v oblasti Perského zálivu. Po teroristických útocích na USA v září 2001 chtěla americká administrativa stáhnout své jednotky ze Saúdské Arábie a jako novou dlouhodobou operační základnu si podle všeho zvolila Irák. Právě proto se podle mého názoru Amerika tak silně staví proti rychlému předání suverenity Iráčanům. Skutečně suverénní Irák by totiž mohl Američanům sdělit, aby se stáhli ze země.

Dokud Spojené státy zůstanou v Iráku okupační silou, politická stabilita zde bude nepravděpodobná. A bez politické stability je nepravděpodobné také hospodářské zotavení Iráku. Mnozí Iráčané pokládají USA za koloniálního okupanta, a američtí vojáci jsou proto terčem útoků nejen ze strany oddaných stoupenců Saddáma Husajna, ale i nejrůznějších iráckých nacionalistů nebo arabských bojovníků ze sousedních zemí.

Útoky proti americké okupaci ničí iráckou ekonomiku stejně jako životy. Útočníkům se podařilo zastavit velkou část iráckého exportu ropy. Ropovod vedoucí na sever do Turecka se stal opakovaně terčem bombardování a funguje pouze sporadicky, pokud vůbec. Ropná pole na jihu země zase nemají dostatek elektřiny, aby mohla pracovat na plný výkon, neboť i energetická síť je terčem opakovaných bombových útoků. Irák dnes údajně těží jeden až dva miliony barelů ropy denně namísto dvou až tří milionů barelů, kterých by tato země mohla v mírových podmínkách rychle dosáhnout.

Toto manko v příjmech za ropu, nikoliv nedostatek zahraniční pomoci, je skutečnou příčinou finanční krize Iráku. Každé snížení těžby o jeden milion barelů denně znamená při současné světové tržní ceně 30 dolarů za barel výpadek příjmů ve výši zhruba 30 milionů dolarů denně. Z toho lze vyvodit, že kdyby Irák zvýšil vývoz ropy o milion barelů denně - čehož by po skončení útoků na svou infrastrukturu mohl rychle dosáhnout -, měl by k dispozici dodatečné příjmy ve výši asi 10 miliard dolarů ročně, které by mohl použít na zahájení obnovy.

Irácká produkce ropy by se do tří let pravděpodobně mohla zvýšit zhruba na pět milionů barelů denně. To by představovalo tři až čtyři miliony barelů denně oproti současné úrovni těžby, neboli přibližně 30 až 40 miliard dolarů ročně - tato částka už postačuje nejen k obnovení základních služeb, ale i ke značnému zvýšení životní úrovně a hospodářského růstu ve střednědobém horizontu. Při této úrovni těžby by se stal Irák zemí se středními příjmy a hrubým domácím produktem na hlavu ve výši několika tisíc dolarů ročně, včetně produkce jiného charakteru. Stručně řečeno by pak Irák vůbec nepotřeboval oficiální rozvojovou pomoc.

Nejvyšší náklady v Iráku nepředstavuje rekonstrukce, nýbrž americké jednotky. Amerika platí za pobyt 140 tisíc vojáků v zemi ohromujících 51 miliard dolarů ročně, což činí nepředstavitelných 360.000 dolarů na jednoho vojáka za rok. Spojené státy by stažením svých jednotek z Iráku mohly ušetřit desítky miliard dolarů ročně. Pokud by USA v roce 2004 věnovaly pouhý zlomek těchto finančních úspor Iráku, představovalo by to dostatek dodatečných příjmů na provoz irácké vlády a na podporu obnovy těžby ropy.

Kromě šokující ztráty životů a financí poskytla Amerika iráckou válkou světu i další obrovskou medvědí službu. Soustředěním celosvětové pozornosti na ekonomickou krizi, která ve skutečnosti neexistuje, odvedla pozornost od vážných krizí, jež naopak existují. Svět by povstal a aplaudoval, kdyby USA svolaly říjnovou dárcovskou schůzku za účelem řešení skutečných otázek života a smrti, jako jsou boj proti AIDS a hladomoru.

Vězměme si například boj proti AIDS, TBC a malárii. Na tyto tři choroby, kterým lze předejít a jež jsou léčitelné, zemře v roce 2004 asi osm milionů zbídačených lidí. V roce 2001 založil svět Globální fond pro boj s AIDS, TBC a malárií. Bushova administrativa však pro fiskální rok 2004 vyčlenila 71 miliard dolarů na Irák a pouhých 200 milionů na tento fond. Na každý dolar určený pro Globální fond tak Bushova administrativa věnuje 350 dolarů na Irák. Jsou to až groteskně pokroucené priority. Ba co hůř, USA vybízejí další dárcovské země, aby takto chybně utrácely i ony.

Je načase, aby svět sdělil Americe nepříjemnou zprávu. Za americkou okupaci Iráku nebudou platit jiné země. USA musí dát jasně najevo, že mají v plánu rychle stáhnout všechny své jednotky. Kromě toho by USA měly přestat utrácet takové sumy za vojenské výdaje a přesměrovat svou snahu k nejchudším lidem světa. K takovému finančnímu úsilí se svět může a měl by se připojit.