LUBLAŇ – V průběhu historie političtí lídři podporovali stávající komunikační technologie, aby chránili systém, v němž vládnou. Dnes vlády také mohou být v pokušení ochraňovat noviny a veřejnoprávní televize pod záminkou „záchrany demokracie, jak ji známe“. Jenže snahy blokovat technologickou změnu vyšly v minulosti naplano a dnes by byly pošetilé. Namísto toho se politický systém (a média) musí přizpůsobit nové realitě.

Tradiční zpravodajská média se tváří v tvář existenční krizi způsobené tím, že jim nové technologie přetahují čtenáře a diváky, obracejí stále častěji o pomoc na vládu – tak jako banky, automobilky a výrobci elektřiny ze slunce. Podtón ale vyznívá tak, že jejich věc je vznešenější. Média jsou úhelným kamenem demokracie. Ponecháme-li občany blogům a cvrlikání à la Twitter, aniž by o dění referovali žurnalisté, jak se dokážou rozhodovat, kterou politiku podpoří?

Do takového uvažování se promítá prastará obava: jak ji vyjádřil Platón, občané by dostali „informace bez řádného poučení, takže by byli pokládáni za znalé, přestože by byli velkou měrou zcela nepoučení.“ Jde o obavu, jejíž ozvěna se od té doby nesla dějinami, od okamžiku, kdy katolická církev uvalila klatbu na Gutenbergovu pohyblivou sazbu, po dobu, kdy si viktoriánská buržoazie stěžovala na nově objevenou svobodu tisku.

Ani političtí vládci nikdy neměli nové komunikační technologie v lásce, protože politický systém, v němž uplatňují svou moc, je přizpůsobený na stávající technologie. Vzácnost pergamenu vyžadovala, aby se veškeré rozhodování soustřeďovalo na dvůr složený z hrstky lidí. Když pak levný papír a tiskařské lisy – první skutečná technologie masové komunikace – tento systém zpochybnily, katolická církev i monarchové svůj monopol opřený o pergamen bránili. Neúspěšně.

Tisk, papír a noviny umožnily vzestup nových typů politických systémů založených na širší účasti lidu. Přechod nebyl hladký, ale ti, kdo včas porozuměli signálům nových časů, získali historický náskok. Není náhodou, že Benjamin Franklin měl kořeny v tiskařství a novinovém vydavatelství. Liberálně demokratický politický systém, který vzešel z americké revoluce, šel s tehdejší nastupující informační technologií dobře dohromady.

V dřívějších sdělovacích prostředcích „pomalého toku dat“, kdy prostor a čas byly omezené, si média musela vybírat události, o nichž stálo za to referovat. Masmédia mohla informovat o několika velkých událostech, v jejichž středu bylo několik velkých aktérů. Ve zprávách o politice těmito velkými aktéry byly politické strany.

Potíže se skutečně nedotýkají jen tradičních masmédií. Noviny s vysokými náklady jsou ve vzájemném vztahu s masovými politickými stranami. My jsme pravice, oni jsou levice; my si myslíme to, oni si myslí ono: zhuštěné popisy se krásně hodí na titulní stránky novin nebo do těsnějších mantinelů vysílané žurnalistiky.

To mezi starými masmédii a starými masovými politickými hnutími vytvořilo vzájemně se upevňující symbiózu, která nepřeje nástupu nových hráčů. Noviny a rozhlasové a televizní organizace (jakož i politické strany) bylo nákladné zřídit, ale jakmile se zavedly, těžily z přínosů z rozsahu – provozní náklady zůstávaly relativně fixní, zatímco náklad (či počet členů) narůstal. Vřelý zájem o zrak a sluch veřejnosti – a tedy o sebe navzájem – mají i nadále.

Naneštěstí pro oba se přihodilo to, že jejich nejsilnější stránky – přenos informací a spojování lidí – jsou tím, v čem vyniká internet. Blogy a platformy sociálních sítí povzbuzují plynulé, bezplatné sdružování – jde o nejefektivnější formu organizace, jakou si lze představit. Žádné noviny ani vysílaný zpravodajský program si nemůže dělat naděje, že by referoval o tom, co dělá každá skupina na Facebooku.

Takže by zřejmě nebylo těžké politiky přesvědčit, že tisk má pro demokracii zásadní význam a že jeho přežití – tak jako přežití veřejnoprávních televizí v mnoha zemích – závisí na vládní podpoře. Příjmy z reklamy by nahradily dotace vlád, což by přineslo předvídatelné otázky ohledně jejich vlivu na obsah.

Alternativou je zaměřit se na to, co komunikační technologie nedokážou: dobré zpravodajství anebo dobrou politiku nerozšiřovat, ale vytvářet . Poptávka po kvalitě tu bude vždy. Otřes způsobený nastupujícími komunikačními technologiemi vychází ze skutečnosti, že nejlepší mistři pera nemusí být součástí novinových redakcí a že politiky se nemusí formulovat v předpokojích vlád.

V 90. letech Bill Gates prohlásil: „V příštím století budou lídry ti, kdo budou dávat moc ostatním.“ Budoucnost politických stran a systémů, v nichž vládnou, nebude určovat rozhodnutí, zda zachrání stávající mediální technologie, ale rozhodnutí, komu dát moc a komu umožnit účast na politickém procesu.