Na prosincovém zvýšení úrokových sazeb Evropskou centrální bankou bylo nejpřekvapivější a nejkontroverznější, že po dvou a půl letech udržování úrokových sazeb na výjimečně nízké úrovni se banka odhodlala k jejich zvýšení o pouhých 25 setin procenta, bez vyhlídky na další růst. Důvodem pro tento bojácný krok mohou být politické tlaky na centrální banku Evropy.

Současný prezident ECB Jean-Claude Trichet se možná ocitl ve stejné funkci, ale nikoliv ve stejném prostředí jako jeho předchůdce Wim Duisenberg, jenž kdysi pronesl slavný výrok: „Politiky slyším, ale neposlouchám.“ Politické tlaky na ECB jsou dnes mnohem silnější než za Duisenbergových časů. A politické prostředí mnohem nepřátelštější. Část tohoto tlaku může prosakovat a ovlivňovat strategická rozhodnutí ECB.

Jde o mimořádně negativní vývoj – a jeden z největších problémů centrální banky pro rok 2006. Nejenže se bude vliv politiků projevovat snahou o měnovou nestřídmost, což je pro banku, jejímž hlavním úkolem je cenová stabilita, pochopitelně samo o sobě dost závažné, ale tato nestřídmost bude zároveň představovat překážku pro strukturální reformu, která je pro evropskou prosperitu v konkurenční globální ekonomice nezbytná.

Evropští politici stále více pokládají přebytek likvidity a hospodářskou reformu za vzájemně zaměnitelné věci. Čím větší likviditu banka vydá, tím méně reforem politici uskuteční. Duisenberg si tuto souvislost uvědomoval a zaujímal pevný postoj. Skrovné prosincové zvýšení sazeb ze strany ECB v kombinaci s netečným příslibem, že se žádné další monetární utažení opasků neplánuje, nejlépe dokládá, že Trichet není Duisenberg.

Ministři financí evropských zemí sehráli s ECB chytrou hru. Třebaže již na zvýšení úrokových sazeb o 25 základních bodů ve skutečnosti rezignovali, dávali okázale najevo, že s ním nesouhlasí, aby zabránili tomu, čeho se obávali doopravdy a co bylo rozhodně oprávněnější: zvýšení o půl procenta spojenému s varováním, že další růst sazeb bude ještě následovat.

Jejich strategie zabrala. Ministr financí Lucemburska Jean-Claude Juncker po prosincové schůzce diplomaticky prohlásil, že „výsledek mohl být horší“.

Ošálit se nechaly dokonce i trhy, které daly ECB za nepatrné zvýšení sazeb dobrou známku. Inflační očekávání měřená prostřednictvím úrokových měr u určitých tržních instrumentů po tomto zvýšení poklesla, což naznačuje sílící důvěru, že ECB dokáže udržet cenové tlaky na uzdě.

Ačkoliv skromné zvýšení sazeb bylo prezentováno jako výsledek konsensu Rady guvernérů ECB, záhy vyšla najevo kontroverznost tohoto rozhodnutí. Někteří členové rady, kteří byli nespokojeni s Trichetovým holubičím postojem na prosincové tiskové konferenci, vyjádřili brzy nato své rozladění v tisku.

Prezident Bundesbanky Axel Weber dal například v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung jasně najevo, že možnost budoucího zvýšení sazeb rozhodně zůstává na stole. Podobně se vyjádřili i jiní a trhy s termínovými obchody brzy předpověděly další čtvrtprocentní zvýšení sazeb na březen. Konsensus hlásaný na prosincové tiskové konferenci jednoduše neexistoval.

Vzhledem k tomu, že se na strategických rozhodnutích banky podepisují politické tlaky a falešný konsensus, není divu, že ve Frankfurtu momentálně panuje nostalgie po starých časech a po Wimu Duisenbergovi, a to i mezi jeho někdejšími kritiky. Duisenbergovou obrovskou předností – kterou tisk ani veřejnost nedocenily – byla ryzí snaha o konsensus v potenciálně nesourodém orgánu a také to, co sám Trichet označil za „výjimečnou schopnost neztrácet nervy ve vysoce náročném a krajně nepřátelském prostředí“.

Především však tento tvrdohlavý Holanďan chápal, jak extrémní nebezpečí Evropě hrozí, pokud její nejvyšší měnová autorita půjde příliš na ruku evropským politikům – zejména pak v době, kdy mnozí ministři financí členských zemí EU pokládají ekonomickou reformu a přebytek likvidity v podstatě za totéž.

Wim Duisenberg loni zemřel, ale nesmíme dopustit, aby jeho hodnoty, filozofie a moudrost zemřely s ním. Nový rok představuje skvělou příležitost, aby si Jean-Claude Trichet předsevzal, že navzdory náročnějšímu prostředí, v němž musí působit, budou jeho politika a postupy věrněji reflektovat Duisenberga a jeho odkaz. Evropa si nic menšího nezaslouží.