Federální rezervní úřad USA čelí dilematu, neboť tváří v tvář ekonomice zpustošené hurikánem potřebuje nadále zvyšovat úrokové sazby. Dřívější nečinnost Fedu ohledně zvyšování sazeb představuje významné ponaučení pro Evropskou centrální banku: příliš dlouhé otálení se zvyšováním sazeb na obvyklejší a přiměřenější úroveň po déletrvajícím období měnové stability při nezvykle nízkých úrokových sazbách v sobě skrývá nebezpečné důsledky.

Fed zahájil proces normalizace úrokových sazeb opožděně a teď za to platí. ECB nesmí udělat tutéž chybu, což je řečeno s vědomím, že tyto dvě centrální banky působí v odlišných podmínkách a za jiných omezení.

Varovných signálů o blížící se inflaci je napříč eurozónou víc než dost. Růst peněžní zásoby už jistou dobu zřetelně přesahuje cílové úrovně, což naznačuje přebytečnou likviditu. Celková zářijová inflace na úrovni 2,6% překročila 2% cíl ECB – a totéž platí pro poslední prognózu inflace v roce 2006 (aktualizované prognózy budou zveřejněny na začátku prosince). „Období mzdové umírněnosti se může chýlit ke konci,“ varuje hlavní ekonom ECB Otmar Issing a naznačuje, že stoupající ceny energií se možná už přelévají do celkové cenové hladiny (jako takzvané „sekundární důsledky“).

Za těchto okolností neexistuje jediný rozumný důvod čekat se zvyšováním úrokových sazeb. Čím déle se ceny energií udrží na současných nebetyčných úrovních, tím vyšší je pravděpodobnost, že se zvýší inflační očekávání a sekundární důsledky se zhmotní. Další otálení ohledně normalizace úrokových sazeb ze strany ECB by mohlo vyústit v nepěkný inflační výbuch. To by pro hospodářské zotavení Evropy představovalo katastrofu, neboť ECB by neměla jinou možnost než dupnout na měnové brzdy.

To nikdo nechce. Je lepší zvýšení o 50 bazických bodů teď – což umožní hospodářskému zotavování pokračovat a zároveň udrží inflaci na uzdě –, než toto číslo o něco později násobit třemi nebo čtyřmi. Staré anglické rčení, že „unce prevence se vyrovná libře léku“, se na měnovou politiku vztahuje s obzvláštním důrazem.

Soudě podle výsledku schůzky Rady guvernérů ECB z minulého měsíce, zdá se, že tato „unce prevence“ je v hospodářství eurozóny už na spadnutí.

Vskutku, tempo výstrah ECB ohledně rizika inflace se v posledních měsících zrychlovalo – počáteční „Jsme ostražití“ se v září změnilo na „Jsme obzvláště ostražití“ a to se v říjnu proměnilo v „Bdělá ostražitost vůči rizikům růstu cen ohrožujících cenovou stabilitu je oprávněná“. Radě guvernérů hrozí, že nezačne-li brzy jednat, vyčerpá zásobu přídavných jmen – a svou věrohodnost.

Tón komentářů prezidenta ECB Jeana-Clauda Tricheta během dotazové části tiskové konference po říjnové schůzce byl neobvykle jestřábí. Zdálo se, že Trichet vyzývá k preventivnímu přístupu, když řekl: „Nesmíme připustit, aby se projevily sekundární důsledky.“ Vůbec poprvé byl prezident ECB ochoten veřejně přiznat, že Rada guvernérů na schůzce diskutovala o výhodách a nevýhodách zvýšení sazeb.

Nicméně současné úrokové sazby byly v říjnu označeny za „stále přiměřené“, což signalizuje, že ECB ještě nedospěla k rozhodnutí zatnout zuby a zakročit. Jistěže, nenadálé zpomalení ekonomické aktivity nebo silný nárůst hodnoty eura by nevyhnutelné zvýšení sazeb mohlo oddálit. Zdá se však jasné, že ECB využila říjnovou tiskovou konferenci, aby varovala politiky, odborové svazy a trhy, že dlouhé období její měnověpolitické nečinnosti se chýlí ke konci. Proces odklonu od stávající politiky už začal.

Tato zpráva ne každého potěší. Politici – třeba Jacques Chirac ve Francii, Silvio Berlusconi v Itálii a ECOFIN (ministři financí členských států Evropské unie) – nadále prosazují neměnné, ba nižší úrokové sazby.

Pro politiky je ovšem snadné být ve věci měnové politiky nezodpovědný. Nebudou to oni, na koho padne vina za stoupající ceny, a nebudou ani muset zahánět inflačního džina zpět do láhve.

Neustálým naléháním na nižší úrokové sazby, než může ECB zajistit, dělají politici z centrální banky obětního beránka chabé hospodářské výkonnosti Evropy. Podle nich se Evropě nedaří špatně kvůli jejich neschopnosti řídit proces strukturálních reforem, nýbrž kvůli příliš vysokým úrokovým sazbám.

Přitom ECB nemusí chodit tak daleko jako Fed, který úrokové sazby zvyšuje po 25 bazických bodech už 12 po sobě jdoucích schůzek, a přitom to z jeho strany ještě není vše. V tuto chvíli by zvýšení o 50 bazických bodů mohlo ECB na dosažení výsledku stačit – a pak by se zřejmě sazby daly ponechat v klidu.

Fed s procesem normalizace příliš dlouho vyčkával a vzhledem k tomu, že byl agresivnější při snižování sazeb během fáze poklesu v cyklu úrokových sazeb, musí být agresivnější i při jejich zvyšování ve fázi vzestupu.

Takto volatilní měnovou politiku Evropa ani nechce, ani nepotřebuje.