Po tříletém hašteření s prezidentem Bushem se Evropská unie horlivě snaží být pokládána za světového hráče, s nímž je třeba počítat. Mnozí vedoucí představitelé EU přitom spatřují nově založený respekt v podobě „strategického partnerství“ s Čínou, které má vyvážit moc Spojených států.

Někteří z nich si přejí, aby toto partnerství zahrnovalo i obchod s pokročilými zbrojními technologiemi – důkazem budiž nedávný tlak na zrušení patnáct let starého zákazu prodeje zbraní z EU do Číny. Přestože má proti tomu Amerika silné výhrady, řada Evropanů odbývá jakoukoliv opozici pokrčením ramen.

Čína však není obyčejný obchodní partner. I když se otevřeně nestaví proti hodnotám a zájmům Západu, její zájem na zastrašování Tchaj-wanu a uplatňování regionální hegemonie napříč Asií rozhodně není zájmem Evropy a Západu, nemluvě o Japonsku, Indii a zbytku Asie.

Čína se navíc postavila na stranu Ruska, Běloruska a několika dalších despotických režimů při předčasném uznání gangsterského volebního manipulátora Viktora Janukovyče prezidentem Ukrajiny. To by však nemělo nikoho překvapovat, protože čínská vláda nemá v brzké době v plánu vypsat svobodné a spravedlivé volby. Ukrajinská „oranžová revoluce“, při níž kyjevské náměstí Nezávislosti zaplnily tisíce demonstrantů, snad čínským vůdcům silně připomněla protesty na náměstí Tchien-an-men před patnácti lety a – na rozdíl od Ukrajiny – jejich vlastní strategii brutálního potlačení.

A přestože situace v Číně není tak temná jako před 15 lety, bilance lidských práv zde i nadále zůstává zoufale špatná. Výroční zpráva o stavu lidských práv pro rok 2004, kterou vydává britské ministerstvo zahraničí a jež je nejobsáhlejší v EU, odsuzuje rozsáhlé uplatňování trestu smrti (dokonce i za takové trestné činy, jako jsou korupce, obchod s ženami, drogové delikty a daňové podvody), systematické mučení disidentů i omezování svobody projevu – včetně internetu – a náboženství v Číně.

Na všechny tyto zlořády je na summitech EU-Čína opakovaně poukazováno, ovšem jen s malým či vůbec žádným úspěchem. Nastal tedy čas zrušit zbrojní embargo, které Evropa i Amerika zavedly po masakru na náměstí Tchien-an-men v roce 1989?

Stav lidských práv v Číně není jediným problémem. Skutečnost, že neexistuje žádný mechanismus, který by čínské vládě zabránil používat zbraně EU k vnitřní represi, je sama o sobě špatná. Stejně tak ovšem neexistuje žádný mechanismus, který by Číně znemožnil reexport zbraní do míst, jako je Severní Korea. Čína se přitom v minulosti opakovaně dopouštěla šíření zbraní, když pomáhala Pákistánu zkonstruovat atomovou bombu. Také její role při poskytování materiálů pro raketový pohon do Íránu zůstává nejasná.

Přesto Francie a Německo těsně následované Británií a Itálií tvrdí, že taková kritika je zpozdilá. (Proti se silně staví Nizozemsko, skandinávské země a někdejší komunistické státy ve východní Evropě, které poznaly komunistický útlak). Stoupenci zrušení zákazu vývozu zbraní argumentují tím, že tato litanie hříchů neodráží skutečné pokroky Číny na poli lidských práv a postihuje pracovní místa v evropských zbrojních firmách ve prospěch Ruska, které se svým sousedem provozuje čilý obchod se zbraněmi (čehož by jednoho dne mohlo litovat).

Pro Francii je zrušení embarga zároveň důležitým symbolem uznání role Číny v boji proti islamistickému terorismu. V říjnu EU okázale zrušila podobná omezení vůči Libyi, když se tato země přihlásila k boji proti terorismu a vzdala se zbraní hromadného ničení. Zastánci znovuoživení obchodu se zbraněmi mezi EU a Čínou navíc prodeje zbraní chápou jako stabilizující prvek ve víru politických turbulencí a zdráhají se dopustit, aby špatná politika zasahovala do dobrého obchodu.

Obhájci Číny tvrdí, že Kodex EU o obchodu se zbraněmi z roku 1998 je pro omezení prodeje zbraní dostatečný. Přitom však opomíjejí nepohodlnou skutečnost, že tento kodex je dobrovolný, a tudíž nevymahatelný. Evropský parlament proto v listopadu hlasoval napříč stranickými i národními liniemi proti zrušení zákazu do doby, než se Kodex EU o obchodu se zbraněmi stane závazným.

Dokáže něco politiku atlantické aliance v otázce vývozu zbraní sjednotit? Obchod se zemí s podobnou bilancí lidských práv, jakou má Čína, se nesmí řídit pouze ekonomickou logikou; musí být také v souladu s širšími cíli zahraniční politiky. To především znamená vyhýbat se obchodům, které plnění těchto cílů znesnadňují.

Stejně jako vypadali hloupě američtí prezidenti, když v sedmdesátých a osmdesátých letech přizpůsobovali zahraniční politiku USA diktátu amerických pěstitelů pšenice, nemají dnes žádný respekt ani ty evropské vlády, které jsou připraveny dát všanc bezpečnost v Asii ve prospěch neklidné Číny. Poučení je zřejmé: bezpečnostní zájmy musí mít přednost před zájmy obchodními.

K zajištění, aby žádný obchod se špičkovými zbraněmi a zbrojními technologiemi s Čínou nijak nezvětšil její vojenskou moc a aby konkurence mezi západními výrobci zboží, které lze legitimně prodávat do Číny, nepoškodila politickou jednotu Západu, je tedy zapotřebí transatlantické koordinace.

V éře studené války existoval pro podobné obchody mechanismus. Od roku 1949 až do pádu berlínské zdi monitoroval a kontroloval vývoz západních technologií do Sovětského svazu Poradní skupinový koordinační výbor (Cocom). Činil tak na základě gentlemanské dohody a se slušným úspěchem. Cocom představoval příležitost v tichosti urovnávat rozmíšky a zalepovat díry. Něco podobného je naléhavě potřeba i dnes.