Z koho si dělá legraci? Maroniho nostalgie po liře není prakticky ničím více než průhlednou – a nezodpovědnou – předvolební vábničkou italské Ligy severu; pokusem, jak svalit vinu za současné hospodářské potíže země na Romana Prodiho, bývalého předsedu Evropské komise a středolevého kandidáta v blížících se všeobecných volbách. Podle hlavního ekonoma Evropské centrální banky (ECB) Otmara Issinga by byl návrat k liře pro Itálii „ekonomickou sebevraždou“.

Díky euru jsou italské vládní dluhopisy stejně bonitní jako německé vládní dluhopisy, protože ECB je ochotna přijímat jako zástavu za své půjčky obojí na rovnocenném základě. Tím se pro italskou vládu dramaticky snížily náklady na půjčky. Přemýšlel italský ministr alespoň minutu o tom, jak by jeho vláda platila všechny své veřejné výdaje na sociální zabezpečení i další položky, kdyby ECB nadále nedotovala italské úrokové míry?

Možná se chce Maroni vrátit k liře proto, aby ji Itálie mohla devalvovat. To svědčí o důležité výhodnosti eura pro Německo, kde sílí mylná nostalgie po německé marce – bezpochyby přiživovaná neutuchajícími výpady proti společné měně ze strany vládních představitelů. Euro brání zemím, jako jsou Francie a Itálie, hrát svou starou protekcionářskou hru spočívající v devalvaci svých měn na německý úkor.

Díky tomu jsou konkurenční výhody, které Německo nedávno získalo v důsledku hospodářských reforem, chráněny eurem před vyvažujícími měnovými devalvacemi uvnitř eurozóny. To je dobrá zpráva. Zvýšená konkurenceschopnost usnadněná eurem je příznivou zprávou pro střednědobé ekonomické vyhlídky Německa.

Německá veřejnost – hladová po hospodářském zotavení a unavená výmluvami – se nenechala ošálit pranýřováním eura ani ECB současnou vládou a uštědřila kancléři Gerhardu Schröderovi v nedávných volbách v Severním Porýní-Vestfálsku drtivou porážku. (Kdyby se ošálit nechala, možná by byla hlasovala shovívavěji.) Rovněž Jacques Chirac – další z velkých evropských kritiků eura a ECB – utrpěl ve volbách těžkou osobní ránu, když Francouzi odmítli ústavu EU. Zdá se, že veřejnost sděluje odcházejícím předákům francouzsko-německé aliance: Přestaňte s výmluvami a začněte opět roztáčet naše ekonomiky.

Opravdu někdo věří, že by Francouzi hlasovali „ne“, kdyby byl hospodářský růst Francie činil dvojnásobek či trojnásobek současné úrovně?

Totéž platí o Nizozemsku, kde byla ústava EU rovněž odmítnuta. Na rozdíl od Francouzů však Holanďané nepatřili mezi kritiky eura, ačkoliv má Nizozemsko jako země střední velikosti legitimní důvody pociťovat vůči EU křivdu – jmenovitě vůči způsobu, jakým se vymáhá takzvaný „pakt stability“, jenž má kontrolovat fiskální schodky. Nizozemsko hraje podle pravidel paktu, ale zodpovědné orgány přitom dávají velkým zemím – Francii, Itálii a Německu – při jeho dodržování volné ruce.

To není ani spravedlivé, ani chytré – a bezpochyby to do jisté míry přispělo k nizozemskému „ne“. Francie naopak z této diskriminace tyje – a přesto tepe euro a hlasuje o smlouvě záporně.

Dobrou zprávou pro Evropu je, že politici z velkých zemí – Schröder v Německu, Chirac ve Francii a Silvio Berlusconi v Itálii – jsou vesměs na odchodu. Již brzy tak uvolní cestu novým představitelům, kteří budou moci znovu nastartovat motory evropského hospodářského růstu.

Špatnou zprávou je, že všichni tři jmenovaní jsou odepsanými politiky, od nichž nelze očekávat, že by před svým posledním loučením uskutečnili reformy, které Evropa tak zoufale potřebuje. Tento postřeh učinil naposledy při rozhovoru pro CNN někdejší prezident ECB Wim Duisenberg – Evropa musí počkat, než se její nečinný růstový motor znovu zažehne.

Mezitím zaznamenalo euro na měnových trzích pokles a v některých kruzích se vedly katastrofické diskuse – které Otmar Issing a prezident Bundesbanky Axel Weber správně označili za „absurdní“ –, podle nichž je „evropský projekt“ v ohrožení. Jakmile euro začalo klesat, asijské centrální banky se je jaly o překot nakupovat, aby posílily své rezervy v této měně. Chytří investoři euro neplísní, nýbrž nakupují.