Don Quijote, disident

Uplynuly už čtyři stovky let od zrození mistrovského díla, jehož autor i hrdina se zdají mladší než my. Prosté vysvětlení této skutečnosti nalezneme ve Flaubertových slovech o Donu Quijotovi : „Našel jsem v té knize své kořeny, které jsem znal nazpaměť, ještě než jsem se naučil číst.“ Vskutku, v jádru Dona Quijota je cosi zásadního, co jsme znali, ještě než jsme jej četli, a přece se to stalo součástí naší podstaty, až když jsme došli na konec jeho okouzlující pouti. Právě to je neomylný punc velikosti spisovatele.

Náš rytíř se hnal za vlastním stínem – což zřetelně poukazuje na vnitřní neštěstí – a hledal místo, kde vedle sebe žijí sny, skutečnost, svatost, láska i spravedlnost. Pro svůj groteskní postoj k lidství jsou Don Quijote a Sancho Panza nejtrvalejší a nejoblíbenější dvojicí klaunů ve světové literatuře.

Není tedy překvapením, že za posledních 400 let Don Quijote a Panza přivedli na svět mnoho příbuzných a následníků, včetně bezpočtu šaškovských dvojic ve vztahu pána a sluhy. I dějiny cirkusu se zaměřují na vytváření takových párů: ješitný, sebevědomý Bílý klaun a Hloupý Augustus, pokorný smolař, jehož kalhoty pocítí kopanec jeho upjatého, nabubřelého druha.

https://prosyn.org/f2Ypso8cs