Uplynuly už čtyři stovky let od zrození mistrovského díla, jehož autor i hrdina se zdají mladší než my. Prosté vysvětlení této skutečnosti nalezneme ve Flaubertových slovech o Donu Quijotovi : „Našel jsem v té knize své kořeny, které jsem znal nazpaměť, ještě než jsem se naučil číst.“ Vskutku, v jádru Dona Quijota je cosi zásadního, co jsme znali, ještě než jsme jej četli, a přece se to stalo součástí naší podstaty, až když jsme došli na konec jeho okouzlující pouti. Právě to je neomylný punc velikosti spisovatele.

Náš rytíř se hnal za vlastním stínem – což zřetelně poukazuje na vnitřní neštěstí – a hledal místo, kde vedle sebe žijí sny, skutečnost, svatost, láska i spravedlnost. Pro svůj groteskní postoj k lidství jsou Don Quijote a Sancho Panza nejtrvalejší a nejoblíbenější dvojicí klaunů ve světové literatuře.

Není tedy překvapením, že za posledních 400 let Don Quijote a Panza přivedli na svět mnoho příbuzných a následníků, včetně bezpočtu šaškovských dvojic ve vztahu pána a sluhy. I dějiny cirkusu se zaměřují na vytváření takových párů: ješitný, sebevědomý Bílý klaun a Hloupý Augustus, pokorný smolař, jehož kalhoty pocítí kopanec jeho upjatého, nabubřelého druha.

Pro Východoevropana jako jsem já není snadné přehlížet dějiny cirkusu – nebo dějiny vůbec. Okázalý Komunistický manifest předznamenal přízrak Velké utopie pronásledující Evropu, ale nikterak nás nevaroval před krvavou tyranií. Důvěřivý Sancho Panza měl přijmout klamné revoluční dogma jako oprávnění k vedení nemilosrdné války proti všem. Sen o zlepšení světa skrýval frašku, která nepostihla jen jeden jediný život jako v Cervantesově příběhu, ani pouze tu pomýlenou armádu šašků, již žili v domnění, že jsou misionáři. Ten sen zničil celé generace obětí.

Ve světě cirkusu vypadá básník jako rytíř smutné postavy a Hlupák Augustus se zdá být špatně připraven na každodenní život. Jako Don Quijote – a Cervantes sám – umělec sní o jiných pravidlech a odměnách než jeho bližní, již se spokojí se zažíváním všedního života.

V sociopolitické aréně Hlupák Augustus čelí Klaunovi moci. Politickou parodii Cervantese lze vyčíst z mnoha východoevropských vyprávění dvacátého století. Její jedinečná vitalita a jazyk si například našly cestu do díla sovětského spisovatele Andreje Platonova. Komunista Platonov, jenž se sám sice považoval za poctivého proletářského spisovatele, ale Stalinem, rudým klaunem moci, byl označen za „svoloč“ a „balagančika“ (komedianta), prošel celoživotním martyriem.

Jeho karnevalová odysea totalismem je ukázkou světa bídy, nudy a poslušnosti na jeho temné cestě do nedosažitelného ráje. Komunistický šlechtic, nový „caballero de la triste figura“, jistý osvícený blbec, zaslepený svou věrností iluzím a přísnou politickou korektností, považuje Lenina za nového Mojžíše. Jede na Rosinantě proletářské síly, zamiluje se do mrtvé Rosy Luxemburgové v její roli soudružky Dulciney a má poměr s lokomotivou.

V dnešním volnotržním karnevalu se zdá, že není vidět nic, co není skandální, a nic není natolik skandální, aby se to vrylo do paměti. Vzdáváme poctu Cervantesovi v době, kdy rutinně žijeme s naprosto odlišnou ohavností: náboženským fanatismem a terorismem, politickou manipulací, kakofonií zvrhlého zjednodušování, agresivním svazkem mezi novým mesianismem a sílící donkichotskou slepotou. Dokud však budeme ctít Cervantese, není snad všechno ztraceno.