Organizace spojených národů je se 192 členy a mandátem zahrnujícím vše od bezpečnosti přes uprchlíky až po veřejné zdraví jedinou globální organizací na světě. Výzkumy veřejného mínění provedené ve Spojených státech však ukazují, že podle dvou třetin Američanů odvádí OSN mizernou práci, a mnozí respondenti se domnívají, že během programu Ropa za potraviny v Iráku za Saddáma Husajna se OSN ušpinila korupcí. Řada lidí viní OSN také z toho, že se jí nepodařilo vyřešit myriádu problémů na Blízkém východě.

Podobné názory však odrážejí nepochopení podstaty OSN. Ta je spíše nástrojem členských států než nezávislým aktérem světové politiky.

Jistě, generální tajemník OSN Pan Ki-mun může pronášet projevy, svolávat schůzky a navrhovat akce, avšak jeho rolí je být spíše tajemníkem než generálem. Někdy bývá přirovnáván k „sekulárnímu papeži“, neboť generální tajemník OSN může disponovat měkkou přesvědčovací silou, ale zároveň má jen málo tvrdé síly ekonomické či vojenské.

O veškerou tvrdou sílu, kterou OSN má, musí tato organizace prosit a „půjčovat“ si ji od členských států. A pokud se členové nemohou dohodnout na podobě akce, operuje se OSN jen těžko. Jak to vyjádřil jakýsi vtipálek: „Setkali jsme se s OSN a jsme to my sami!“ A také když se rozděluje vina, náleží jí velká část členským zemím.

Vezměme si například program Ropa za potraviny, který měl podle koncepce členských států pomáhat Iráčanům postiženým sankcemi vůči Saddámovu režimu. Sekretariát odvedl nedostatečnou práci při monitorování programu a svou roli sehrála i korupce. Daleko vyšší částky, které si Saddám „ulil“ pro vlastní potřebu, však byly důsledkem toho, jak vlády členských zemí celý program koncipovaly, a tyto vlády se rozhodly zavřít nad zneužíváním oči. Přesto jsou potíže spojené s programem vykreslovány v tisku jako „chyba OSN“.

Náklady na celý systém OSN dosahují asi 20 miliard dolarů, což je méně než roční prémie vyplácené v dobrém roce na Wall Streetu. Newyorský sekretariát se na této částce podílí pouhými deseti procenty. I některé univerzity mají vyšší rozpočet.

Z dalších sedmi miliard dolarů jsou financovány mírové sbory OSN na místech jako Demokratická republika Kongo, Libanon, Haiti a Balkán. Zbytek – více než polovinu – utratí specializované agentury OSN, které jsou rozmístěny po celém světě a často hrají významnou roli při řízení světového obchodu, rozvoje, zdraví a humanitární pomoci.

Například Vysoká komise OSN pro uprchlíky pomáhá ulehčovat situaci lidem, kteří opustili své domovy, Světový potravinový program poskytuje pomoc podvyživeným dětem a Světová zdravotnická organizace podporuje informační systémy veřejného zdraví, které jsou klíčové pro řešení hrozeb pandemií typu ptačí chřipky. OSN nemá prostředky na řešení problémů v nových oblastech, jako jsou AIDS nebo globální změny klimatu, ale může hrát důležitou vyjednávací roli při podněcování vlád k činům.

Dokonce i v oblasti bezpečnosti si OSN zachovává významnou roli. Původní koncept kolektivní bezpečnosti z roku 1945, podle něhož se měly státy spojovat, aby odstrašovaly nebo trestaly agresory, ztroskotal, poněvadž Sovětský Svaz a Západ byli během studené války na kordy.

Jakmile široká koalice států v roce 1991 společně zasáhla a vyhnala Saddáma Husajna z Kuvajtu, to nakrátko vypadalo, že se původní koncept kolektivní bezpečnosti stane „novým světovým pořádkem“. Takové naděje však neměly dlouhého trvání. Konsensus uvnitř OSN se ukázal jako nedosažitelný jak v Kosovu v roce 1999, tak i v Iráku v roce 2003.

Skeptikové dospěli k závěru, že OSN se stala v bezpečnostních otázkách irelevantní. Když se však Izrael a Hizballáh probojovali v roce 2006 v Libanonu k patu, členské státy se s radostí obrátily na mírový sbor OSN.

Paradoxní je, že existence mírových sborů nebyla v původní chartě upravena. Vymysleli je až druhý generální tajemník Dag Hammarskjöld a kanadský ministr zahraničí Lester Pearson, když Velká Británie a Francie napadly během Suezské krize v roce 1956 Egypt. Od té doby byly mírové sbory OSN rozmístěny více než šedesátkrát.

Dnes nosí modré přilby OSN po celém světě zhruba 100 000 vojáků z různých zemí. Mírové sbory mají své světlé i stinné okamžiky. Zásahy v Bosně a Rwandě v 90. letech skončily nezdarem a generální tajemník Kofi Annan navrhl reformy, které měly řešit genocidu a masové vraždy.

V září 2005 uznaly státy ve Valném shromáždění OSN existenci „zodpovědnosti chránit“ zranitelné národy. Jinými slovy by se vlády neměly napříště chovat ke svým občanům, jak se jim zlíbí.

Vytvořena byla také nová Komise pro budování míru s cílem koordinovat takové akce, které by mohly pomoci předcházet opakování genocid. Například ve Východním Timoru se OSN projevila jako životně důležitá součást přechodu k nezávislosti a dnes vypracovává plány pro vlády v Burundi a Sieře Leone. V Demokratické republice Kongo se sice mírovým sborům nepodařilo zastavit veškeré násilí, ale rozhodně pomohly zachránit životy. Současným lakmusovým papírkem je situace v súdánském Dárfúru, kde se diplomaté snaží zřídit společný mírový sbor OSN a Africké unie.

V otrávené politické atmosféře, která po válce v Iráku uvrhla OSN ve zmatek, není všeobecná deziluze žádným překvapením. Pan Ki-muna čeká těžký úkol. Namísto zpochybňování OSN však státy pravděpodobně zjistí, že podobný globální nástroj s jedinečnou dojednávací a legitimizující silou potřebují. Systém OSN sice zdaleka není dokonalý, ale svět by byl bez něj chudším a rozháranějším místem.