TEHERÁN – Zaslouží si nadcházející íránské parlamentní volby, jež proběhnou 14. března, abychom je brali vážně? Nebo je to prostě jen předstírané hlasování do bezpohlavní instituce?

Íránské volby jsou paradoxně neobvyklé jak podle demokratických, tak podle autoritářských norem. Přestože nejsou ani svobodné, ani spravedlivé, mezi kandidáty jsou skutečné rozdíly a výsledky jsou často nepředvídatelné. Na rozdíl od zmanipulovaných voleb, při nichž je vítěz předem stanoven, íránský systém umožňuje soutěživé volby mezi předem vybranými kandidáty. Málokdo roku 1997 předpovídal výrazné prezidentské vítězství reformisty Mohammada Chátamího a ještě méně lidí předvídalo vítězství radikálního prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda v roce 2005.

Pro ty, kdo íránskou demokratickou číši vidí jako zpola plnou, se volby do madžlisu 14. března stanou 28. celostátními volbami od založení islámské republiky v roce 1979, což dále upevňuje politickou kulturu, na Středním východě jedinečnou. Znalec Íránu Mohsen Milani to vyjádřil takto: „Navzdory všem jeho vážným nedostatkům lze změny v politice a chování Íránu očekávat právě od tohoto procesu.“

Existují ale oprávněné důvody pohlížet na íránskou demokratickou číši jako na zpola prázdnou. Kandidáti považovaní za málo zbožné či nedostatečně loajální k teokratické ústavě země nesmějí do souboje vstoupit. Letos byly diskvalifikovány stovky reformních kandidátů. Dokonce i vnuk ajatolláha Chomejního se rozhodl nekandidovat poté, co byl zprvu diskvalifikován a jeho náboženské hodnoty a vazby politické věrnosti byly zpochybněny.

Nadto je 290hlavý madžlis v íránské mocenské struktuře druhořadým aktérem. Na povrchu vypadá jako každý jiný parlament. Jeho členové tvoří legislativu, ratifikují mezinárodní úmluvy a schvalují roční státní rozpočet. Teoreticky dokonce mají pravomoc odvolávat ministry kabinetu a za zneužití moci zbavit funkce prezidenta.

V praxi ovšem veškerá rozhodnutí madžlisu vyžadují souhlas Rady dohlížitelů, nevoleného orgánu dvanácti právníků (z nichž všichni jsou přímo či nepřímo dosazeni Nejvyšším vůdcem ajatolláhem Chameneím), který má ústavní pravomoc prověřovat všechny volební kandidáty a vetovat parlamentní legislativu. Je ironické, že reformní parlament v roce 2003 schválil legislativu, jejímž záměrem bylo omezit moc Rady dohlížitelů, která ji předvídatelně zamítla.

Nicméně v politickém systému, kde se rozhoduje konsenzuálně, může madžlis sehrát významnou úlohu při formování celonárodních debat. Většinově reformní madžlis, který úřadoval v letech 2000 až 2004, zahrnoval Chátamího spojence, kteří se snažili rozšiřovat sféru přijatelného politického diskurzu, prosazovat demokracii a lidská práva a obhajovat smířlivější přístup v zahraniční politice.

Naproti tomu současný parlament, zvolený po rozsáhlých čistkách reformistů, započal svou zahajovací schůzi skandováním „Smrt Americe“. Jeho poslanci sdílejí Ahmadínedžádův společenský konzervatismus a averzi vůči diplomatickému kompromisu v jaderné otázce.

V nadcházejících volbách do madžlisu zápas mezi konzervativci a reformisty do velké míry vystřídalo soupeření mezi zastánci tvrdé linie nakloněnými Ahmadínedžádovi a pragmatičtějšími konzervativci, již méně lpí na revoluční ideologii.

Posledně jmenovaná skupina se stmeluje pod vedením bývalého hlavního vyjednavače v nukleárních otázkách Alího Láridžáního, starosty Teheránu Mohammada Bághera Ghálíbáfa a bývalého velitele Revolučních gard Mohsena Rezáího. Přestože se tyto osobnosti před třemi lety samy považovaly za zastánce tvrdé linie, dnes se ve srovnání s Ahmadínedžádem jeví umírněně.

Achillovou patou radikálů je Ahmadínedžádův hospodářský nezdar. Výpadky dodávek tepla vprostřed letošní mrazivé zimy způsobily smrt více než 60 lidí a Írán je zřejmě jediným významným producentem ropy, jehož obyvatelstvo tvrdí, že hospodářské poměry se navzdory trojnásobnému zvýšení cen ropy zhoršily.

To by mělo pragmatičtějším konzervativcům pomoci. Volby v Íránu jsou však proslulé svou nepředvídatelností, a to ze dvou důvodů.

Zaprvé, nálada veřejnosti mimo hlavní město se těžko zjišťuje. Ačkoliv Teherán je politickým srdcem i duší Íránu, chabá volební účast odcizených městských voličů snížila jeho vliv oproti zbytku země. Ahmadínedžád si to uvědomuje a často do provincií zajíždí se sliby ekonomické výpomoci.

Zadruhé, v zemi, která postrádá organizované politické strany, se může jako rozhodující ukázat kampaň, již rozehrávají vojenské organizace věrné Nejvyššímu vůdci ajatolláhu Chameneímu. Jejich masová mobilizace pomohla v roce 2005 postrčit k vítězství Ahmadínedžáda.

Vítězství pragmatičtějších konzervativců pravděpodobně nebude mít významnější vliv na íránskou zahraniční politiku. Šlo by však o vítanou úlevu pro Íránce a pro ty v mezinárodním společenství, kdo se obávají zdánlivého návratu Íránu k revolučnímu radikalismu.

Ačkoliv by asi bylo předčasné psát Ahmadínedžádův politický nekrolog, budou-li poraženi jeho spojenci, jejich nynější vítězství by zvýšilo pravděpodobnost, že v červnu 2009 bude znovuzvolen. Už jen z tohoto důvodu je třeba brát nadcházející volby vážně.