LONDÝN – Evropou obchází strašák dluhu. Všichni evropští lídři se před ním klepou. Při vymítání démona dávají svým ekonomikám pořádně zabrat.

Nezdá se, že by to pomáhalo. Jejich ekonomiky se stále propadají a dluh nepřestává růst. Agentura Standard & Poor’s právě snížila rating suverénního dluhu devíti zemí eurozóny včetně Francie. Velká Británie bude patrně následovat.

Každému, koho nezaslepuje pošetilost, je vysvětlení tohoto masového snížení ratingu jasné. Jestliže záměrně usilujete o snížení vlastního HDP, poměr zadlužení k HDP ve vaší zemi nutně poroste. Jediným způsobem jak snížit dluh je (kromě bankrotu) zajistit růst hospodářství.

Strach z dluhu je zakořeněný v lidské přirozenosti; určit si jeho umoření za politický cíl se tedy průměrnému občanovi zdá správné. Všichni vědí, co finanční dluh znamená: dlužné peníze, často vypůjčené. Pokud si člověk není jistý, že až přijde čas, bude schopen dlužnou částku splatit, zadluženost může vyvolávat neklid.

Tento nepokoj se snadno přenáší na státní zadlužení – dluh vlády vůči jejím věřitelům. Jak vláda splatí, ptají se lidé, všechny ty stamiliardy dolarů, které dluží? Britský ministerský předseda David Cameron prohlásil: „Vládní dluh je totéž co dluh na kreditní kartě; musí se splatit.“

Z toho plynule vychází další krok: aby se státní dluh splatil či alespoň snížil, vláda musí skoncovat s rozpočtovým deficitem, protože převis útrat nad příjmy státní zadlužení neustále zvětšuje. Pokud vládní snaha selže, státní zadlužení se, řečeno dnešním žargonem, stane „neudržitelným“.

Opět se okamžitě nabízí analogie se zadlužením domácnosti. Má smrt mé dluhy neumoří, přemítá rozvážný občan. Věřitelé si jako první budou nárokovat mé nemovitosti – vše, co jsem chtěl odkázat svým dětem. Obdobně platí, že dlouho nesplácený vládní dluh je přítěží pro budoucí generace: já se sice můžu těšit z přínosů vládní marnotratnosti, ale účet jednou budou muset zaplatit moje děti.

Právě proto je dnes snižování schodků jádrem fiskální politiky většiny vlád. U vlády s „věrohodným“ plánem „fiskální konsolidace“ je prý méně pravděpodobné, že ztratí schopnost splácet dluh anebo že splátky odloží do budoucna. Má se za to, že to vládě umožní půjčovat si peníze levněji, než by mohla jinak, což dále sníží úrokové sazby pro soukromé vypůjčovatele a to by mělo povzbudit ekonomickou aktivitu. Fiskální konsolidace je tedy královská cesta k ekonomickému oživení.

Tato současná oficiální doktrína většiny vyspělých zemí zahrnuje přinejmenším pět významných bludů, jež procházejí téměř bez povšimnutí, protože celý příběh je tak přesvědčivý.

Zaprvé, na rozdíl od soukromých jednotlivců vlády své dluhy nemusejí „splácet“. Vláda země s vlastní centrální bankou a vlastní měnou si může jednoduše dál půjčovat tím, že tiskne peníze, které si půjčuje. To pro země eurozóny neplatí. Ani jejich vlády ale nemusí své dluhy splácet. Budou-li na ně (zahraniční) věřitelé vyvíjet přílišný tlak, jednoduše zkrachují. Bankrot je zlý. Ale život po úpadku jde dál víceméně jako dřív.

Zadruhé, záměrné osekávání schodku není nejlepším způsobem, jak vláda dokáže vyrovnat svůj rozpočet. Snižování schodku v ekonomice postižené depresí není cesta k oživení, ale ke smršťování, protože vyvolává úbytek národního důchodu, na němž závisí vládní příjmy. To potlačování deficitu neulehčuje, ale ztěžuje. Britská vláda si už musí půjčit o 112 miliard liber (172 miliard dolarů) víc, než plánovala, když v červnu 2010 vyhlašovala svůj program snižování schodku.

Zatřetí, státní zadlužení není čistým břemenem pro budoucí generace. I když přinese budoucí daňové povinnosti (což zčásti učiní), půjde o transfery od daňových poplatníků k držitelům dluhu. To může mít nelibé přerozdělovací důsledky. Jenže právě snaha snižovat ho teď bude čistým břemenem pro budoucí generace: příjem se sníží hned, zisky klesnou, penzijní fondy zeslábnou, investiční projekty se zruší nebo odloží a domy, nemocnice a školy se nepostaví. Budoucí generace na tom budou hůř, neboť jim budou upřena aktiva, která by jinak mohly mít.

Začtvrté, neexistuje žádná spojitost mezi velikostí státního dluhu a cenou, již vláda musí platit za jeho financování. Úrokové sazby, jež u svého státního dluhu platí Japonsko, Spojené státy, Velká Británie a Německo jsou stejně nízké, navzdory obrovským rozdílům ve výších jejich zadlužení a ve fiskálních politikách.

Konečně nízké výpůjční náklady vlád nesnižují automaticky cenu kapitálu pro soukromý sektor. Vždyť firemní zájemci o finance si nepůjčují za „bezrizikových“ výnosů kupříkladu státních pokladničních poukázek USA a důkazy naznačují, že měnová expanze sice může stlačit úrokovou sazbu u státního dluhu, ale na nové bankovní půjčky firmám a domácnostem má sotva nějaký vliv. Kauzalita je vlastně opačná: důvod, proč vládní úrokové sazby ve Velké Británii a jinde jsou tak nízké, tkví v tom, že úrokové sazby u půjček soukromému sektoru jsou tak vysoké.

Tak jako v případě „strašidla komunismu“, jež bloudilo Evropou v proslulém manifestu Karla Marxe, „[v]eškeré mocnosti staré Evropy spojily se k svorné štvanici“ na strašáka státního zadlužení. Státníci, kteří se snaží dluh zlikvidovat, by si ale měli připomenout jiné proslulé strašidlo – strašidlo revoluce.