NEW YORK – Rok 2008 se chýlí ke konci a mnoho Evropanů začalo hovořit o konci kapitalismu. Zapomínají, že kapitalismus vampnbsp;Evropě už ve 30. letech jednou ustoupil – mnohdy násilným způsobem – centrálnímu plánování a korporativismu a vampnbsp;80. letech byl oživen pouze vampnbsp;hrstce zemí.

Ve světle současné finanční krize – poslední vampnbsp;řadě krizí, které kapitalismus zažil – je fér klást si otázku, zda výhody kapitalismu, jsou-li jaké, převažují jeho náklady. Ačkoliv se Marx vyznal ze značného obdivu ke kapitalismu, dnes se objevují tvrzení, že to dobré vampnbsp;něm obsažené – totiž podnikatelský duch – lze geneticky upravit vampnbsp;jiný typ systému, a to bez destruktivity, kampnbsp;níž je kapitalismus náchylný.

Kapitalismus byl zpočátku obdivován za to, že je „progresivní“, jak to formuloval Marx. Jakmile jednou vzrostla produktivita, už znovu neklesla. A když se kolem roku 1820 začal postupně rodit finanční kapitalismus, nastal vzestup produktivity vampnbsp;jedné evropské zemi za druhou – ve Velké Británii, Belgii, Francii, Německu a Rakousku. Produktivita se ještě více zrychlila i ve Spojených státech, kde začala růst už dříve. Skrovná historická data, která jsou kampnbsp;dispozici pro analýzu, naznačují, že zhruba kolem roku 1820 nabraly podobný směr také mzdy (očištěné o inflační vzedmutí vampnbsp;předchozích desetiletích i o deflaci vampnbsp;desetiletích následujících).

Dnes existuje respektovaná názorová škola, která zpochybňuje, že růst produktivity nad rámec nesmírně vysokých úrovní, jež dnes zažíváme, má významnou hodnotu ve srovnání se strašlivými náklady, které jsou ve většině diskusí pokládány za danou věc. Podle mého názoru i empirického výzkumu však tato módní hypotéza nemůže obstát.

Především je třeba říci, že Evropané si kapitalismus představují jako „volný trh“ – laissez-faire. Kapitalismus však znamená otevřenost vůči inovacím zdola. Jako takový neohrožuje ničí prospěch ani bohatství.

Zmíněná módní hypotéza popírá dokonce i ten nejzjevnější přínos. Připouštím, že mzdy mých přeplacených přátel jsou dosti vysoké, aby pokryly prakticky všechny jejich potřeby vampnbsp;dohledné budoucnosti. Dokonce i můj plat na pokrytí mých potřeb stačí. Zvyšování produktivity však téměř vždy vede vampnbsp;celé ekonomice ke zvyšování mezd. A zvyšování všeobecné mzdové úrovně má sociální hodnotu, která je nesmírně přínosná.

Tento růst umožňuje více lidem vyhnout se nudné, otupující nebo úmorné práci ve prospěch podněcujících, poutavých a mysl rozšiřujících činností. „Temné satanské mlýny“ Marxovy éry jsou tytam nikoliv díky větším státním regulacím, nýbrž vyšší produktivitě.

Dalším problémem této módní hypotézy je skutečnost, že většina údajných nákladů je iluzorních či přímo vymyšlených. Představu, že dobře fungující kapitalismus přispívá ke slabému trhu práce, což vede kampnbsp;vyšší nezaměstnanosti a nižší míře zapojení pracovní síly, nelze ničím opodstatnit. Inovace stimulované a zprostředkovávané kapitalismem naopak pracovní místa vytvářejí – vampnbsp;podobě nových firem zakládaných sampnbsp;cílem rozvíjet nové nápady, ale i marketingu a managementu, který musí sampnbsp;novými organizacemi a nástroji držet krok.

Představa, podle níž obyčejné lidi souží myšlenka, že jiní lidé jsou mimořádně bohatí, je rovněž vampnbsp;módních kruzích přiživována bez předložení jakýchkoliv důkazů. Většina lidí je natolik praktická, aby chápala, že když například musí jít do nemocnice na testy, záleží jen na tom, zda tam pro ně mají správný diagnostický přístroj, nikoliv na tom, zda někde jinde mají pro jiné lidi přístroj lepší.

Jistě, kapitalismus vytváří rozvrat a nejistotu. Neměli bychom však ztrácet ze zřetele druhou stranu této mince. Kapitalismus je jedinečný vampnbsp;tom, jak stimuluje podnikatele, aby vymýšleli nové komerčně využitelné nápady, rozvíjeli je pro trh a vyvolávali nadšení u spotřebitelů objevujících nové věci.

Možná největšího úspěchu dosáhl kapitalismus při proměně pracoviště zampnbsp;rutinního a tím i nudného místa vampnbsp;místo plné změn, duševních podnětů, výzev, řešení problémů, bádání a někdy i objevů. Jistě, montážní linka otupující mozek byla rysem kapitalismu od továrny na špendlíky, o níž psal vampnbsp;roce 1776 Adam Smith, až po obrovské výrobní linky Henryho Forda ve 20. letech 20. století. Ani komunistické Rusko a socialistická Evropa se však bez montážních linek nedokázaly obejít. A díky růstu produktivity se dnes stále větší podíl pracovních míst nachází mimo továrny a farmy.

Do konce 19. století už Evropa od Vídně a Berlína až po Paříž a Londýn oslavovala proměnu podnikatelského života. Všichni samozřejmě viděli, že tohoto nadšení a participace bylo dosaženo za cenu jistého nepohodlí a úzkosti. Většina lidí si však návrat do klidné minulosti nepřála.

Kampnbsp;návratu nicméně došlo, byť ne úmyslně, když centrálně plánovačské a korporativistické změny vampnbsp;hospodářských institucích podvázaly inovace a ambice – výsledkem bylo, že se pracovní místo vampnbsp;Evropě znovu stalo stejně otupujícím jako vampnbsp;minulosti.

Kultivovaní lidé sampnbsp;dobrými úmysly dnes naznačují, že můžeme oživit podnikatelského ducha, avšak způsobem, který ho vloží do nové ekonomiky orientované na sociální investice – na boj proti globálnímu oteplování, rozvoj energetických úspor a tak dále. Problém tohoto typu uvažování však podle mě tkví vampnbsp;tom, že zbyrokratizuje ekonomiku, přenese velkou část výdajů na vládní instituce a vyvolá u mnoha firem závislost na vládních zakázkách.

To by samo o sobě nemusel být problém. Problém to však bude, pokud se tím zároveň udusí schopnost jednotlivců vytvářet inovace pro otevřený trh. Ve 30. letech se uskutečnil jeden přirozený experiment, který tuto tezi otestoval: čerstvě zbyrokratizované západoevropské ekonomiky co do počtu inovací značně pokulhávaly za relativně nezbyrokratizovanou ekonomikou americkou.

Rok 2008 byl tedy pro světovou ekonomiku rokem výzev, ale jsem si jist, že země, které si cení inovací, udělají nejlépe, pokud si kapitalismus ponechají.