OXFORD – Mohou být morální soudy pravdivé nebo falešné? Anebo je etika v podstatě ryze subjektivní záležitostí závisející na individuální volbě, případně se vztahuje ke kultuře společnosti, v níž člověk žije? Možná jsme odpověď právě našli.

Názor, že morální soudy konstatují objektivní pravdy, je mezi filozofy z módy už od 30. let, kdy logičtí pozitivisté tvrdili, že jelikož neexistuje způsob, jak ověřit pravdivost morálního soudu, nemůže jít o nic jiného než o výraz našich pocitů či postojů. Když tedy například řekneme: „Neměl byste bít to dítě,“ ve skutečnosti tím jen vyjadřujeme svou nelibost nad bitím dítěte nebo daného člověka vybízíme, aby dítě bít přestal. Na otázku, zda je, či není nesprávné bít dítě, přitom neexistuje objektivně pravdivá odpověď.

Ačkoliv byl tento pohled na etiku často napadán, mnohé námitky přicházely od náboženských myslitelů, kteří se odvolávali na Boží přikázání. V sekulárním světě západní filozofie však mají takové argumenty jen omezenou působivost. Jiné obhajoby objektivní pravdy v etice se sice neodvolávaly na náboženství, ale proti převládající filozofické náladě se nedokázaly nijak výrazně prosadit.

Minulý měsíc však došlo k významné filozofické události: k vydání dlouho očekávané knihy Dereka Parfita O tom, na čem záleží. Parfit, který je emeritním členem oxfordské All Souls College, dosud napsal jen jednu knihu Důvody a osoby, která vyšla v roce 1984 a setkala se s obrovským ohlasem. Parfitovy veskrze sekulární argumenty a obsáhlost, s níž se vypořádává s alternativními stanovisky, poprvé za několik desítek let zatlačila ty, kdo odmítají objektivismus v etice, do defenzívy.

O tom, na čem záleží je kniha ohromujícího rozsahu: dva velké svazky mají dohromady přes 1400 stránek argumentačně hutného textu. Hlavní argument se však objevuje na prvních 400 stránkách, což není pro intelektuálně zvídavé čtenáře žádná nepřekonatelná překážka – zvlášť vzhledem k faktu, že se Parfit drží nejlepší tradice anglicky psané filozofie, vždy usiluje o jasnost a nikdy nepoužívá obskurní výrazy tam, kde postačí obyčejná slova. Každá věta je přímočará, každý argument zřejmý a navíc Parfit často používá názorné příklady, aby svá stanoviska objasnil. Kniha je tak intelektuální lahůdkou pro každého, kdo nechce ani tak pochopit, „na čem záleží“, jako spíše zda na něčem vůbec v objektivním smyslu záležet může.

Mnozí lidé předpokládají, že racionalita má vždy instrumentální charakter: rozum nám dokáže říct jen to, jak dostat, co chceme, ale naše základní potřeby a tužby se vymykají sféře rozumového zdůvodnění. Parfit tvrdí, že tomu tak není. Stejně jako dokážeme pochopit pravdivost výroku 1 + 1 = 2, můžeme také chápat, že já mám důvod vyhnout se někdy v budoucnu trápení bez ohledu na to, zda mi dnes záleží na tom, budu-li v té době trápení pociťovat, nebo zda mám v tomto ohledu nějaké tužby. Stejně tak můžeme mít důvody (i když to nejsou vždy důvody přesvědčivé) předcházet trápení druhých. Tyto samozřejmé normativní pravdy představují základ Parfitovy obhajoby objektivity v etice.

Jeden významný argument proti objektivismu v etice zní tak, že lidé spolu hluboce nesouhlasí v otázce, co je správné a co nesprávné, a že se tato neshoda týká i filozofů, které nikdo nemůže nařknout, že by byli nevědomí či zmatení. Pokud mají velcí myslitelé jako Immanuel Kant a Jeremy Bentham odlišné názory na to, co bychom měli dělat, může opravdu existovat objektivně pravdivá odpověď na tuto otázku?

Reakce na tuto argumentační linii vede Parfita k tvrzení, které je možná ještě smělejší než jeho obhajoba objektivismu v etice. Parfit se zamýšlí nad třemi hlavními teoriemi obestírajícími otázku, co bychom měli dělat – jedna je odvozena z Kanta, jedna z tradice společenské smlouvy Hobbese, Lockea a Rousseaua i soudobých filozofů Johna Rawlse a T. M. Scanlona a jedna z Benthamova utlitarismu –, a tvrdí, že kantovskou teorii a teorii společenské smlouvy je nutné revidovat, aby byly obhajitelné.

Dále Parfit tvrdí, že se tyto revidované teorie shodují s jednou konkrétní formou konsekvencialismu, kterážto teorie patří do téže široké rodiny jako utilitarismus. Má-li Parfit pravdu, pak mezi navenek protichůdnými morálními teoriemi existují mnohem menší neshody, než jsme si všichni mysleli. Obhájci všech uvedených teorií podle Parfitova svěžího příměru „lezou z různých stran na stejnou horu“.

Čtenáři, kteří se pustí do knihy O tom, na čem záleží ve snaze najít odpověď na otázku obsaženou v jejím názvu, budou možná zklamáni. Parfitovým skutečným zájmem je boj proti subjektivismu a nihilismu. Věří totiž, že pokud se mu nepodaří dokázat pravdivost objektivismu, pak na ničem nezáleží.

A když se Parfit přece jen dostane k otázce, „na čem záleží“, může se jeho odpověď zdát překvapivě zjevná. Říká nám například, že dnes ze všeho nejvíce záleží na tom, „abychom se my, bohatí lidé, vzdali části svého luxusu, přestali přehřívat zemskou atmosféru a věnovali této planetě péči i jinak, aby dál podporovala inteligentní život“.

Mnozí z nás už k tomuto závěru dospěli také. Z Parfitova díla si odnášíme možnost hájit tato i jiná morální tvrzení jako objektivní pravdy.