Před několika lety byla v Ghaně zatčena místní internetová podnikatelka, její zaměstnanci uvězněni a její počítačová technika zabavena. Jakého zločinu se dopustila? Poskytovala zákazníkům možnost levných telefonních hovorů přes internet.

Pomineme-li nízké příjmy, pak jsou potíže této podnikatelky se zákonem zosobněním hlavní příčiny, proč takzvanou ,,digitální propast" mezi bohatými a chudými zeměmi lze tak obtížně překlenout. Nejde o absenci vybavení či znalostí místních lidí. Nikoliv, tato propast je do značné míry přímým důsledkem domácí politiky, která potlačuje využívání internetu a moderních technologií.

Přestože bychom výhody internetu neměli přeceňovat, faktem je, že může snižovat firemní náklady, zlepšovat přístup k informacím a vytvářet příležitosti. V důsledku toho stojí rozvojové země před nelítostnou volbou: mají nových technologií využít ke stimulaci hospodářského růstu a zvýšení produktivity, nebo mají ještě více prohloubit své zpoždění, zatímco si firmy a zákazníci v bohatých zemích ve stále větší míře osvojují digitální pokrok?

O hrozbách a příležitostech, které nové technologie představují pro rozvojové země, se široce diskutuje. Způsob, jakým vlády v rozvojových zemích ještě více onu propast prohlubují v podobě vlastní regulační politiky, však lze pochopit mnohem méně.

Některé vlády se obávají umožnit občanům snadný přístup k informacím. Jiné chtějí ochránit zisky protežovaných společností. V obou případech může být výsledkem nepřátelské prostředí pro lidi i podniky, jež si přejí nové technologie využívat. Bez veřejné politiky a regulací, které budou novým technologiím příznivě nakloněny, žádné dotace ani technický výcvik na věci mnoho nezmění.

Podívejme se na telekomunikační sektor v rozvojových zemích obecněji. Během osmdesátých let se ani mohutné půjčky, granty a ,,technická pomoc" státem vlastněným monopolním telekomunikačním společnostem v chudých zemích téměř neodrazily ve zvýšení počtu občanů s telefonní přípojkou.

Například půjčka ve výši téměř 200 milionů dolarů, kterou v rámci rozvojového projektu poskytla v roce 1988 Světová banka a další dárci Ghaně za účelem rozvoje telekomunikací, neměla prakticky žádný měřitelný dopad. Než byl projekt zahájen, mělo podle Mezinárodní telekomunikační unie v Ghaně telefon necelých 0,3% obyvatel. O čtyři roky později se toto číslo nehnulo z místa.

V roce 1996 však vláda otevřela trh konkurenci. Do minulého roku se procento ghanského obyvatelstva s telefonní přípojkou zvýšilo téměř šestkrát.

Stejný příběh se odehrál v chudých státech po celém světě: rozšíření telefonu v rozvojových zemích tvrdošíjně stagnovalo až do devadesátých let, kdy tyto státy umožnily vstup konkurence - převážně v podobě mobilních operátorů. V důsledku toho začalo používání telefonu v chudých zemích prudce stoupat.

Regulační politika byla mnohdy nevstřícná vůči digitálnímu rozvoji a inovacím, a to dokonce i tam, kde byl tradiční telekomunikační sektor liberalizován. Vedle rozmařilých zákonů, jež kriminalizují například telefonování přes internet, mnoho chudých zemí přísně kontroluje také počet poskytovatelů internetových služeb (ISP), kteří mohou na trhu působit.

Nedávná studie Světové banky, zaměřená na telekomunikační regulační orgány, dospěla k závěru, že ve 23 z 38 chudých zemí, které se průzkumu zúčastnily, musí poskytovatelé internetových služeb získat formální souhlas regulačního orgánu, než je jim povolena činnost. Další země pak regulují ceny, které ISP účtují zákazníkům.

Státy, jež tímto způsobem regulují vstup nových ISP na trh, vykazují méně uživatelů internetu na hlavu, a to bez ohledu na výši národního důchodu a obecný rozvoj telekomunikační sítě. Podobně i zákazníci v chudých zemích, které regulují ceny ISP, platí za přístup na internet více než zákazníci ve státech, které to nedělají.

Problémem není regulace sama o sobě. Vytvoření regulačního orgánu je mnohdy klíčovou podmínkou úspěšné reformy telekomunikací, která obvykle začíná privatizací státem vlastněné monopolní telekomunikační společnosti.

Největší zlepšení pro zákazníky ovšem neplyne z privatizace, nýbrž z konkurence. Zdravý regulační rámec a jeho efektivní uplatňování je často nezbytným předpokladem zavedení konkurence, ale i ochrany investorů a zákazníků před působením čerstvě privatizované firmy, která by jinak mohla zneužít své značné tržní síly k udušení a vyloučení konkurence.

Vlády v rozvojových zemích jsou však často zvyklé kontrolovat všechny aspekty svých ekonomik a leckdy nemají zájem, aby regulační orgány podněcovaly konkurenci. A tak přestože tyto orgány hrají klíčovou roli při vytváření konkurence v oblasti telekomunikací, mnohdy je regulátorům poskytnuta kontrola také nad oblastmi, kde k vládnímu dozoru neexistuje žádný zvláštní důvod.

Je jedno, zda jsou vlády k regulaci internetu, která nepřispívá k podpoře konkurence ani k ochraně zákazníků, motivovány strachem ze svobodného toku informací, anebo - jako v případě uvězněné podnikatelky - snahou ochránit zavedené společnosti. Výsledek je týž: horší přístup k novým technologiím, vyšší ceny pro zákazníky a zmrazení inovací a místních podnikatelských aktivit.

Podstata spočívá v tom, že za nízkou dostupnost internetu a pomalé zavádění nových technologií v rozvojových zemích, zejména pak v afrických státech, nese velkou část zodpovědnosti regulační politika. Pokud rozvojové země doufají, že se jim podaří smysluplně se připojit ke globální digitální ekonomice, pak mají instituce přinejmenším stejný význam jako samotné technologické vybavení. Regulační rámec, který bude příznivě nakloněn působení ISP a dalších společností důležitých pro rozvoj technologické infrastruktury, přispěje ke vstupu rozvojových zemí do 21. století mnohem více než jakékoliv dotace.