NEW YORK: Britští soudci ze Sněmovny lordů začnou tento týden znovu projednávat (poté, co zpackali první pokus), zda-li by měl být generál Augusto Pinochet nadále v zemi zadržován pro případné vydání do Španělska. Případ vyvolal mnoho diskusí na téma amnestií, jakou si Pinochet sám sobě před mnoha lety udělil.

Někteří komentátoři, od liberálního polského ex-disidenta Adama Michnika po ultrakonservativního amerického senátora Jesse Helmse, jsou proti obžalování Pinocheta na základě toho, že pokud nebude takovým diktátorům umožněn odchod z politické scény bez ohrožení jejich beztrestnosti, nebude vůbec možné je přesvědčit, aby se vzdali moci.

V případě Pinocheta zle nalézt jeden ahistorický aspekt této argumentace. Pinochet neabdikoval dobrovolně. Neměl na výběr. Po uchvácení moci v září roku 1973, po mučení a zavraždění tisíců lidí v procesech při upevňování své moci, potřeboval Pinochet ukotvit také svoji legitimitu, a to na domácí půdě i v zahraničí. A tak diktátor vyhlásil v roce 1980 ústavu, která požadovala, aby bylo jeho setrvání ve funkci presidenta o osm let později předmětem plebiscitu. Tento plebiscit byl naplánován na 5. října 1988, až patnáct let po Pinochetově puči.

Pinochetovým oponentům byla strpěna jistá drobná možnost kandidovat proti němu. Jak se ale datum plebiscitu blížilo, bylo stále zřejmější, že pravděpodobně zvítězí. Objevily se náznaky, že Pinochet plánuje zarazit tento vývoj lidového hlasování hned v počátcích. Aby se tomu zabránilo, Ministerstvo zahraničních věcí Spojených států si předvolalo chilského velvyslance a předneslo mu přísné varování Pinochetovi a nakonec i veřejně oznámilo svůj požadavek, aby se plebiscit konal v plánovaném termínu.

A tak se i stalo. Už první výsledky (které nebyly veřejně oznámeny) ukazovaly na to, že byl Pinochet poražen. Ovšem byli to jeho vlastní vojenští velitelé, kteří trvali na vyhovění liteře Pinochetovy vlastní ústavy a nutili generála, aby se vzdal požadavků na mimořádné pravomoci, kterými by mohl zrušit výsledky. Když pak byly všechny hlasovací lístky spočítány, bylo pokračování Pinochetovy vlády odmítnuto rozdílem 55% ku 43% (zbývající hlasy byly prázdné nebo neplatné). A o rok a půl později Pinochet odstoupil.

Ačkoliv toto není častý případ, kdy by velmi represivní režimy odešly samy z vlastní vůle a rozhodnutí nebo díky dohodnutému předání pravomocí, ale stává se to. Snad nejvýznamějším příkladem mírového přesunu pravomocí, který byl umožněn právě garancemi beztrestnosti, je Jihoafrická republika. Tam dokonce i mnozí z těch nejoddanějších stoupenců boje proti apartheidu podpořili ustanovení Prozatímní ústavy z roku 1993, která požadovala amnestii. Bez této amnestie, která byla široce přijata, by bílí dále bojovali za uchování své moci, a to by nakonec vedlo k všeobecné válce.

Jižní Afrika se dala cestou té nejlepší možné amnestie, protože ji neposkytla kolektivně, ale pouze individuálně těm, kdož na obou stranách boje uznali a přiznali své zločiny. A tak amnestie umožnila mnoha lidem s krví na jejich rukou uniknout potrestání, ovšem ve jménu zabránění daleko většímu krveprolévání.

Je obtížné se přít s těmi, jež v Jihoafrické republice učinili rozhodnutí o amnestii. Nicméně, přece jenom existují neúprosné argumenty volající po zastavení praxe, jako byla slavnostní inaugurace Pinocheta v roce 1978 a zopakovaná vojenskými režimy v několika dalších latinskoamerických zemích, kdy tito diktátoři sami sebe chrání vyhlášením amnestií na své vlastní zločiny. Klíčovým momentem v mnoha zemích, který usnadnil spáchání těžkých zločinů, je víra jejich pachatelů, že za ně nikdy nebudou voláni k odpovědnosti. Amnestie umožňují další prohlubování toho, co je často nazýváno kultem beztrestnosti. Je ale nejvyšší čas dát najevo, že je éra tohoto kultu už u konce.

Diktátoři, jež pro sebe požadují amnestii jako podmínku předání moci a odchodu, svým způsobem připomínají únosce letadel, kteří žádají svobodu pro sebe a své uvězněné kamarády výměnou za propuštění rukojmích. My dobře víme, že nevinní lidé zemřou, pokud nepřistoupíme na návrhy únosců. Nicméně, nakonec mezinárodní společenství došlo ke všeobecné shodě, že ustupování takovému vydírání stojí mnohem více životů. Ačkoliv tedy děláme, co můžeme, abychom zachránili životy pasažérů, nevzdáváme se požadavkům teroristů. Podobně bychom se neměli podvolit ani těm, kdož terorizují celé národy.

Ať už bude výsledek jakýkoliv, příklad Pinocheta demonstruje, že amnestie, které si tyrani poskytli sami sobě, jim skýtají jen omezenou ochranu. Ovšem dalším problematickým aspektem kultu beztrestnosti je potíž při rozhodování o tom, jak a kde tyto lidi postavit před soud, když jejich zločin zahrnuje i destrukci soudního systému jejich zemí. Tato obtíž se velmi názorně projevila, například, když se nedávno v Kambodži vzdali dva Rudí Khmérové, Khieu Samphan a Nuon Chea, kteří požadovali, aby byly jejich zločiny zapomenuty, protože “co bylo, bylo.”

Zdá se, že každý souhlasí s tím, že Kambodžský soudní dvůr je nemůže soudit za vraždu miliónů lidí. Na druhé straně ale existuje jen malé nadšení pro ustavení dalšího ad hoc mezinárodního soudního tribunálu – vedle těch, jež pracují na případech ex-Jugoslávie a Rwandy – především vzhledem k nákladům na jeho zabezpečení. V příštích letech, až bude stálý Mezinárodní trestní soudní dvůr ustaven, již nebudou takové problémy znamenat nepřekonatelnou překážku a význam amnestií bude ještě více omezen. Bude to trvat ještě další dva tři roky, než bude u smlouvy o tomto soudním dvoře (jenž byla přijata v Římě loňského léta) dosaženo požadovaných ratifikací všech šedesáti zemí. Ovšem ani poté se tento soud nebude moci zabývat zločiny minulosti, jaké například spáchal Pinochet nebo Rudí Khmérové. Bude disponovat pouze prospektivní jurisdikcí.

Existence Mezinárodního trestního soudu posílí hlavní poselství, vyslané postupem proti Pinochetovi: neexistují žádné zákony o promlčecích lhůtách a nebude nadále existovat žádné bezpečné útočiště pro všechny ty, kteří využívají státní moc k masovému mučení a masovým vraždám. Tím, že diktátorům odmítneme poskytnout záruky jejich beztrestnosti, jen stěží přispějeme k tomu, že se vzdají své moci. Může to ale pro ně být důležitý moment při rozhodování, jak se svojí mocí nakládat.