 |
War and Peace by Shlomo Ben-Ami |
 |
Crossing Cultures by Ian Buruma |
 |
 |
 |
The Statesmen's Debate by Castaneda, Haass, Rocard |
 |
Anatomy of the Global Economy by J. Bradford DeLong |
 |
The Rebel Realist by Joschka Fischer |
 |
Capitalism Then and Now by Harold James |
 |
The Peacemaker by Richard Holbrooke |
 |
Global Warning by Bjorn Lomborg |
 |
European Observer by Dominique Moisi |
 |
Of Might and Right by Joseph S. Nye |
 |
History in Motion by Chris Patten |
 |
Roads to Prosperity by Dani Rodrik |
 |
The Unbound Economy by Kenneth Rogoff |
 |
Economics and Justice by Jeffrey D. Sachs |
 |
 |
Finance in the 21st Century by Roubini, Shiller |
 |
The Ethics of Life by Peter Singer |
 |
 |
Transatlantic Perspectives by Feldstein, Sinn |
 |
I Dissent: Unconventional Economic Wisdom by Joseph E. Stiglitz |
 |
Against the Current by Robert Skidelsky |
 |
Awakening India by Shashi Tharoor |
 |
The Next Wave by Naomi Wolf |
Evropská unie má sice jednotnou měnu, ale jak se to má s jednotným jazykem? Od svého počátku EU vždy zahrnula řeč každého členského státu mezi své oficiální jazyky. Nedávno se plného oficiálního statusu dostalo dokonce i irštině, jíž doma hovoří jen nepatrná menšina.
To, že se ke všem jazykům EU přistupuje na tomtéž základě, je přímý důsledek formální rovnoprávnosti členských států podle zakládajících smluv. Jde rovněž o záležitost demokratického principu, že zákony jsou psané jazykem každé země, v níž platí.
Přístup EU coby ochránce jazykové rozmanitosti však nemůže zakrýt překotné směřování k angličtině, k němuž dochází. Čím víc jazyků, jak se zdá, tím víc angličtiny. Přesto Evropská komise mladé Evropany stále povzbuzuje ke studiu co největšího počtu různých jazyků. Bylo by politicky smrtící přiznat skutečné poměry, třebaže oficiální politika pouze zvyšuje šance, že si Evropané, po všem vynaloženém úsilí, stále nebudou rozumět.
Takový výsledek není pravděpodobný, avšak pouze proto, že evropský jazykový problém je na cestě k tomu, že se vyřeší sám. Napříč EU, stejně jako ve velké části světa, od indického subkontinentu po rozlehlé části Afriky, funguje jako jazyk mezinárodní komunikace čím dál větší měrou angličtina.
Jistěže, na veřejných a slavnostních shromážděních institucí EU musí být tlumočení a překlady rovnoprávně k dispozici, alespoň v principu, z každého jazyka do každého jazyka. Den co den svými ústy slouží této ušlechtilé zásadě stovky tlumočníků a ročně se přeloží miliony stránek, aby se občané mohli seznamovat s právem EU ve svém jazyce.
EU původně masivně investovala do rozvoje strojového překladu, ale v podstatě projekt opustila. Překlady a tlumočení se proto čím dál větší měrou uskutečňují ve dvou krocích, z méně používaného jazyka do půl tuctu „styčných“ jazyků a z těch zase dále do menších jazyků. Tím se šetří zdroje, ale také to s sebou nese podstatnou ztrátu významu.
V nekuřáckých zadních traktech EU se navíc používá méně jazyků, jsou-li schůzky méně formální a účastníci nejsou až tak věhlasní. Když se úředníci EU scházejí nebo koncipují návrhy interních dokumentů, používají pouze „pracovní jazyky“: francouzštinu a častěji angličtinu. Němčina, nerozšířenější mateřská řeč v EU, si sotva škrtne. Zástupci mohou požadovat tlumočení do svého domovského jazyka, avšak je pravděpodobné, že bude brzy přijat limit rozpočtu jednotlivých zemí na překlady.
Převaha angličtiny je ještě zřetelnější v komunikaci mezi občany EU, kde se jedná o první cizí jazyk ve všech státech „staré“ Evropy. V nových členských zemích EU na pozici nejčastěji používaného cizího jazyka angličtina rychle nahrazuje ruštinu.
Vskutku, devět z deseti školáků v EU se dnes učí anglicky. Zhruba polovina se učí francouzsky, čtvrtina německy a osmina španělsky a tato čísla se navzdory snahám Komise dále snižují, neboť lidé mají sklon vybírat si ten cizí jazyk, o němž jsou přesvědčeni, že jej zná a studuje většina ostatních lidí.
Tento proces připomíná výběr standardu kupříkladu ve spotřební elektronice. Lidé mají tendenci volit standard (VHS, Windows, DVD), o němž si myslí, že bude předčit ostatní, a právě tím přispějí k jeho vítězství. Zdá se, že angličtina už ve své zrychlující se globální expanzi překročila bod, za nímž není návratu, a soupeří s národními jazyky v tak odlišných oblastech, jako je populární hudba, doprava, internet, bankovnictví, kinematografie a televize, věda a sport.
Avšak zatímco přítomnost a tlak angličtiny má neobyčejný vliv na slovní zásobu ostatních jazyků, téměř nijak se nedotýká skladby, pravopisu a výslovnosti. Na rozdíl od domorodých řečí, jež vytlačily jazyky evropských kolonizátorů, oficiální jazyky EU jsou „robustní“: jsou vybaveny mluvnicemi, slovníky, archivy, knihovnami a jazykovědnými fakultami. Mají tištěnou literaturu se staletou tradicí a především je bděle střeží silné státy.
Angličtina tudíž nedokáže tak snadno evropské jazyky marginalizovat, a to ani poté, co se jí naučí drtivá většina populace. Angličtina a národní jazyky však mohou žít vedle sebe, pouze pokud stát domácí jazyk ochraňuje a občané nedovolí, aby angličtina obsadila všechny prestižní oblasti.
Rozmanitost Evropy je vskutku vrozeným rysem, ale jednoty je teprve třeba dosáhnout. Oddanost evropské integraci vyžaduje společnou řeč a tou je angličtina. Nesnadným úkolem Evropy je používat angličtinu jako nástroj, ale vyhnout se tomu, aby se ponořila do americké a britské kultury.
Abram de Swaan, autor knihy Slova světa: globální jazyková soustava, je význačným badatelem Amsterdamské univerzity, předsedou představenstva Amsterdamské školy pro výzkum v sociálních vědách a ředitelem Academia Europea de Yuste se sídlem ve Španělsku.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
