Překvapivé rozhodnutí egyptského prezidenta Husního Mubaraka navrhnout ústavní změnu, která by umožnila přímé a konkurenční prezidentské volby, by se mohlo stát obrovským krokem k demokracii v Egyptě a v arabském světě. Pro obyvatele Západu, pro něž je samozřejmostí pluralistická demokracie, může být těžké pochopit, o jak potenciálně veliký posun jde v zemi uvyklé už přes padesát let na vojenskou vládu.

Za současného systému egyptští občané mohou vystoupit jen jednou za šest let v den prezidentského referenda a říct své ano nebo ne jediné osobě uvedené na prezidentské kandidátce. To vysvětluje, proč někdo jako Mubarak pravidelně získával přes 90% hlasů, třebaže při nevalné volební účasti. Syrským a iráckým samovládcům se s tímto systémem dařilo ještě lépe, a to bezpochyby proto, že požadovali, aby vespodu každého hlasovacího lístku bylo uvedeno jméno a adresa hlasujícího.

Mnozí pozorovatelé už dlouho tvrdí, že demokratizace na Středním východě se daleko nedostane, dokud se do procesu plně nezapojí Egypt. Egypt se nemohl na opravdovou cestu demokratizace vydat, aniž by nejprve nezměnil svou ústavu – je třeba zredukovat faraonské pravomoci prezidenta a zavést omezení jeho pobytu v úřadu. Ostatně Mubarak je prezidentem už 24 let. Prohlášení, že chce konkurenční prezidentské volby je tedy důležitým prvním krokem.

Režim se může domnívat, že dokáže proces využít ve svůj vlastní prospěch, ale dění nebude tak snadné ovládat, jakmile lidé pocítí svou moc. Demokratický džin už byl vypuštěn z láhve.

Každopádně Egypt není jedinou zemí v tomto neklidném regionu, která se vydává na cestu demokracie. Úspěšně už postupuje z jedné strany Středního východu Turecko a z druhé Maroko. Tentokrát se však zdá, že skutečný popud pochází od časové blízkosti a pozitivních výsledků nedávných voleb v Iráku, Palestině a menší měrou též v Saúdské Arábii.

Bezprecedentní demonstrace proti syrské okupaci Libanonu po atentátu na bývalého premiéra Rafíka al-Harírího podle všeho nikterak neopadají. Egyptské opoziční skupiny také v posledních několika týdnech uspořádaly čím dál odvážnější pochody a další formy občanské neposlušnosti.

Katalyzátorem jejich rozhořčení se na konci ledna stalo zatčení a uvěznění churavého opozičního předáka Ajmána Núra. Tvrdý postup vlády oživil domácí hnutí „Kifája“ (Dost), které požaduje konec Mubarakova režimu. Náhle začalo být zřejmé, že svou opodstatněnost ztrácí všeobecný názor, že Egypťané jsou pasivní a bojí se jednat. Na březích Nilu se proti zažité tyranii formuje aliance místních, regionálních a mezinárodních sil.

Současná vlna všeobecného tlaku, jak se zdá, režimem otřásla. Před pouhým měsícem Mubarak požadavek na ústavní reformu odmítl jako „zbytečný“. Ovšem ať už změna jeho stanoviska pramení z jakéhokoli sledu událostí, volební iniciativu je třeba přivítat. Jde o nezbytný – ač nedostatečný – krok směrem k rekonstrukci nehybného politického systému v Egyptě.

Egypťané jsou už teď ostražití před symbolickými reformami po vzoru Tuniska, kde dlouholetý prezident Zín al-Ábidín Ben Alí vytvořil karikaturu ústavního dodatku, který zdánlivě otevíral dveře konkurenčním prezidentským volbám, ale pak uskutečnil podvodný souboj s několika vybranými „soupeři“. V dřívějších tuniských prezidentských plebiscitech Ben Alí pravidelně získával 99% hlasů; teď získal 96%.

Doufejme, že Mubarak myslí volební reformu vážněji. Je potřeba, aby svou upřímnost projevil příkazem k okamžitému propuštění Ajmána Núra a aby podnikl kroky k ukončení 24 let trvajícího výjimečného stavu, který účinně znemožňuje konání politických kampaní.

Mubarak by měl také schválit limit dvou po sobě jdoucích pětiletých funkčních období prezidenta. Neméně podstatná jsou opatření budující důvěru, mimo jiné otevřený a rovný přístup k médiím, jež teď ovládá stát. Oznámil jsem svůj záměr zúčastnit se nadcházejícího prezidentského klání, abych zahájil debatu o těchto zásadních reformách. S potěšením bych se ale vrátil k soukromému životu prostého občana, jakmile bych na letošní podzim měl zajištěny svobodné a otevřené volby.

Pokud se tyto kroky řádně zavedou, promění Mubarakův odkaz. Společně s děním v Libanonu, Iráku a Palestině by se mohly stát prvními paprsky arabského úsvitu svobody, už dlouho zpožděného.