Kromě Castrovy Kuby se dnes celá západní polokoule pyšní tím, že její jedinou formou vlády je demokracie. Přestože i Latinská Amerika se vyhřívá v tomto historickém odmítnutí vojenských diktatur, bylo by chybou považovat demokracii za hotovou věc.

Jsem neochvějný zastánce volného obchodu a doufám, že v roce 2005 spatří podle plánu světlo světa „všeamerická zóna volného obchodu“. Přesto mě zneklidňuje, když sleduji, jak ekonomické otázky zatlačují do pozadí diskusi o tom, jak má být v Latinské Americe posilována a konsolidována demokracie a vývoj jejích obyvatel. V těchto oblastech zbývá ještě hodně práce. Pokud budou zanedbány, chudoba a špatné řízení zastíní veškeré úspěchy, jichž jsme dosáhli při prosazování ekonomického růstu. V oblasti, kde 12 procent dospělých neumí číst a psát a kde více než jedna pětina obyvatel nemá přístup k nezávadné pitné vodě, nestačí soustředit se jen a výhradně na ekonomiku.

V zemích Střední Ameriky, sužovaných v 70. a 80. letech válkami, byly podepsány mírové dohody a vznikly demokratické instituce. Avšak zbraně z těchto válek jsou stále v rukou bývalých vojáků a rebelů a často bývají k prodeji přímo na ulici. Zbraně těchto minulých válek jsou důvodem tak vysoké míry násilné zločinnosti, že mnozí Středoameričané se dnes obávají o své bezpečí mnohem více než během let občanské války a povstání.

Démoni někdejšího násilí nejsou výsadou zdaleka jen Střední Ameriky. Celými dějinami Latinské Ameriky prostupuje prokletí zvané caudillismo – vojenský vůdce. Jeho přízrak přetrvává do dnešních dnů, neboť mnoho demokraticky zvolených vlád dosud nepodřídilo vojsko civilní správě. Takže i když jsme v poslední době nebyli svědky otevřených pokusů u puč, představují některé latinskoamerické armády díky svému vzbouřeneckému chování hrozbu, která by v dospělých demokraciích byla naprosto nepřípustná.

Příkladem může být tlak na chilského prezidenta Ricarda Lagose, aby uvolnil ostudně vysokou částku peněz na nákup supermoderních bojových stíhaček, prý s cílem „modernizace“ chilského vojenského letectva. Dokud budou mít vojenští velitelé ve vládách neúměrný vliv a moc, budou výdajové priority v rozporu s potřebami obyčejných lidí a nad demokracií bude viset Damoklův meč eventuálního vojenského převratu.

Spolu s caudillismem obchází kontinent ještě jeden strašák – chudoba. Afrika a jižní Asie sice vykazují mnohem vyšší míru chudoby, ale Latinská Amerika má smutné prvenství v nejvyšší míře sociální a ekonomické nerovnosti v rámci společnosti. Místo abychom to nějakým způsobem řešili a zajistili svým dětem patřičné vzdělání, raději je odsoudíme k doživotní chudobě.

Některé země naopak v 80. a 90. letech zašly ve svých daňových reformách až příliš daleko. Seškrtaly nejen neúsporné státní výdaje, ale i nepostradatelné výdaje do zdravotnictví a školství. Bez těchto základních kamenů nebude nikdy možné, aby užitek z růstu měli všichni.


Bohatých Latinoameričanů jako by se to netýkalo. Zatímco evropské země jako Švédsko či Francie vyberou na daních více než 45 procent jejich hrubého domácího produktu, Guatemala je schopna vybrat jen 9 procent. Demokratický princip rovnosti má tedy ještě co dělat, aby zde zapustil kořeny. Na druhé straně je v našich institucích a kulturách hluboce zakořeněno elitářství. Patrně ne všechnu kulturu stojí za to ochraňovat.

Důvodem chabého pokroku v tomto směru je možná apatie veřejnosti. Volební účast bývá vysoká jen v těch středoamerických zemích, které si zrovna vybojovaly demokracii. S tím, jak demokracie pouští kořeny, volební účast a nadšení rychle uvadá. Je smutné, že v Latinské Americe často sledujeme prudký pokles důvěry i v nových a těžce vybojovaných demokraciích.

Podle průzkumů veřejného mínění si většina voličů myslí, že ve volbách jdou vybírat mezi menším a větším zlem a že politikové jsou vesměs úplatní. Korupce nepřestává být v našich demokraciích katastrofickou silou: odhání zahraniční i domácí investice, ale – což je mnohem zlověstnější – snižuje důvěru národa v demokracii coby fungující formu vlády.

Chybějící demokratická tradice se projevuje mimo jiné brutalitou a legislativními mezerami, které vládám často brání v práci. Pokud demokratické vlády nesplní, co je jejich cílem – tj. postarat se o základní lidské potřeby, stabilitu a blaho společnosti –, doplatíme na to všichni. Takové pseudodemokracie budou se vší vervou zamítnuty ve prospěch nových vtělení starých totalitních režimů, ať pravicových či levicových. Semínka těchto diktatur tiše dřímají v půdě Latinské Ameriky. Čekají jen na vláhu všeobecné nespokojenosti s dnešní, řádně zvolenou vládou.

Aby mě někdo neobvinil z přehnaného pesimismu, upozorňuji, že ne všechny zprávy jsou špatné. Čím dál větší vliv mají nově vznikající občanské organizace, jež bojují za transparentnost a vlády ženou k odpovědnosti za jejich činy. Soudnictví sice stále chybí hodnověrnost, ale „prohnilí“ našich společností už jsou krátcí na mnohé soudce, kteří se vydali na cestu cti a zákona.

Začínají se také respektovat lidská práva. Ti, kteří nesou odpovědnost za některé vskutku odporné zločiny naší neslavné minulosti, jsou v čím dál větších počtech stavěni před spravedlnost. Vůdcové, kteří si nestíhatelnost pletli s beztrestností, čelí dnes odpovědnosti za své činy, i když v tomto konkrétním směru je ještě hodně co dohánět. Relativně svobodný tisk a globální příliv informací mají kladný dopad na naše společenské svědomí. To je nedílnou součástí demokracie; není cesty zpět. Pokud jasně pojmenujeme své priority a investujeme do školství, naše děti nám ukáží cestu k silným, otevřeným a prosperujícím společnostem, v něž zde, v Latinské Americe, tolik věříme.