Začíná přílivová vlna demokracie opadávat? Ještě před pouhým desetiletím hovořili lidé o konci dějin, o konečném a nezpochybnitelném triumfu svobodných trhů a demokracie. Zdá se však, že veřejné mínění v řadě zemí se nyní obrací proti demokracii, tvrdí někdejší ministr zahraničí Polska Bronislaw Geremek a navrhuje, jakými způsoby by se tento trend možná dal zvrátit.

V osmi z deseti zemí, které v květnu 2004 vstoupí do Evropské unie, vládl až donedávna totalitní diktátorský režim a navíc tyto země zotročoval jiný stát. Návrat vlády založené na vůli většiny občanů se po celá desetiletí zdál v těchto zemích jako nedosažitelný sen, podobně jako totéž dodnes zůstává snem pro občany Barmy ovládané vojenskou juntou.

Demokracie bezpochyby zaznamenala po celém světě úspěch. O to více ohromuje, že podpora demokracie je dnes téměř všude nahlodána. Projekt Pewova centra o globálních postojích pro rok 2003 výslovně zmiňuje země, v nichž důležitost voleb chápe jen malý počet občanů: 28% v Jordánsku, 37% v Rusku, 40% v Indonésii.

Pokud by si občané mohli vybrat mezi demokratickou vládou a silným vůdcem, pak by 70% Rusů, 67% Ukrajinců a 44% Poláků a Bulharů zvolilo druhou možnost. (Taková volba je běžná zejména mezi lidmi v nejnižší příjmové hladině.) Ze zemí latinské Ameriky pouze ve Venezuele jednoznačně převažuje podpora demokracie (79%). V ostatních latinskoamerických státech je podpora silného vůdce buďto silnější nebo přibližně stejně silná jako podpora demokracie.

Podle jednoho výzkumu veřejného mínění v Izraeli by sice většina Izraelců volila demokracii, ale i zde je vidět sestupný trend. Před pěti lety podporovalo demokracii 90% Izraelců; dnes tato podpora činí 77%. Sebevražední atentátníci, dlouhotrvající napětí a celkové oslabení naděje na mír zmenšily podporu demokratického vládnutí.

Většina obyvatel Asie se stále domnívá, že ,,dobrá demokracie" je důležitější než ,,silná ekonomika". Opak je nicméně pravdou v demokratické Indonésii, kde 69% občanů upřednostňuje silné hospodářství.

Dokonce i v řadě evropských zemí s dlouhou demokratickou tradicí zaznamenala úspěch vlna populistických, radikálních politických stran, které se stavějí proti menšinám a přistěhovalcům, a někde tyto strany dokonce zvítězily ve volbách. V jiných evropských státech, které se teprve nedávno vydaly demokratickou cestou, je zase patrná vskutku ohromující změna nálady.

V nedávných parlamentních volbách v Rusku, které - bez ohledu na četné výhrady - proběhly podle demokratických standardů, utrpěly bolestnou porážku strany prosazující politickou a ekonomickou svobodu a naopak uspěly strany, které hlásají nepřátelství k vládě zákona a moderní pluralitní demokracii. V prosincových parlamentních volbách v Srbsku zase dosáhla největšího úspěchu extrémně nacionalistická Srbská radikální strana a do parlamentu byli zvoleni lidé souzení před Mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny v Haagu, jako například zakladatel a dlouholetý předák radikálů Vojislav Šešelj nebo Slobodan Miloševič.

Tyto výsledky ukazují na těžké nástrahy, kterým mladé demokracie čelí, ale i na křehkost demokratické kultury. Stejně tak jde o lidské selhání: demokratické hodnoty bez občanů nefungují; bez demokratů nemůže žádná demokracie existovat.

To vyvolává dramatické otázky o postavení demokratických hodnot v mezinárodních záležitostech, o efektivitě kroků na podporu demokracie a o způsobu, jakým má být demokracie chápána. Za zmínku zde stojí tři skupiny problémů.

Za prvé, téměř nikdo nezpochybňuje tvrzení, že demokracie napomáhá míru, ale zároveň se toho dělá jen velmi málo, aby se demokracie - spolu s lidskými právy - stala základem mezinárodního uspořádání. Jeden krok tímto směrem byl učiněn v červnu 2000, kdy bylo ve Varšavě založeno Společenství demokracie, jež sdružuje více než polovinu členských zemí Organizace spojených národů.

Vytvoření tohoto orgánu bylo významným krokem, neboť organizace zformulovala soustavu kritérií, která musí splnit všechny země, jež se chtějí pokládat za demokratické. Organizace se rovněž zavázala, že bude monitorovat chování členských států, a vytvářet tak příležitost ke koordinované podpoře demokratického uspořádání. To se v podstatě rovnalo přiznání, že přetrvávající absence demokracie v mnoha koutech světa je ostudou.

Za druhé, jak naznačuje průzkum Pewova centra, současné oslabení demokratické kultury má obvykle podobu nostalgie po silném vedení - což je zřejmý podnět k uskutečňování státních převratů. Proto by se měly dostat ke slovu zbraně jako zostuzení a mezinárodní pohana, které by znemožnily, aby jakýkoliv demokratický stát legitimizoval státní převrat v jiné demokratické zemi. V mezinárodních vztazích by se mělo stát zásadou, že demokracie a demokratizace musí být za všech okolností podporovány a že demokratické společnosti by se měly zříci jakýchkoliv oportunistických výhod, které mohou plynout z podpory nepřátel demokracie.

Za třetí, demokracie by neměla být redukována na pouhý respekt k většinovému rozhodování. Více vypovídajícím testem životaschopnosti demokracie je dnes respekt k právům menšin, uznání nadřazenosti principů vlády zákona a akceptování rovnosti občanů před zákonem.

Periklés ve svém projevu o demokracii, jak ho zaznamenal Thúkydidés, vyjádřil příhodnou myšlenku: ,,Vedeni tolerancí v soukromém životě respektujeme rovněž zákon v životě veřejném; jsme poslušni všech zákonů, zejména těch nepsaných, zákonů, jež hájí ty, jimž je činěno bezpráví, a zákonů, jejichž přestoupení přináší všeobecnou potupu." Tento starověký smysl pro nesmírnou moc zostuzení by měl být uplatňován i dnes, aby přílivová vlna demokracie nadále neopadávala.