ISLÁMÁBÁD – Mohou se muslimské vlády vymanit mocným armádám svých zemí a vytvořit civilní správu srovnatelnou se stavem v liberálních demokraciích? Aktuálně jde o prvořadou otázku v zemích tak nesourodých, jako je Egypt, Pákistán a Turecko.

Abychom dokázali odhadnout, jak se tento zápas bude vyvíjet, je užitečné znát minulost regionu. Islám si od svého založení v sedmém století udržuje tradici hluboké vojenské angažovanosti v politice a veřejné správě. Ostatně právě sílící vojenská zdatnost pomohla islámu v rychlém pronikání do světa.

Armáda byla zodpovědná za uchycení islámu napříč Středním východem, jakož i v Persii, jižní Evropě a na indickém subkontinentu. A jakmile se v nově dobytých zemích ustavoval muslimský stát, armáda se stávala nedílnou součástí jeho vedení.

Včlenění armády do státu bylo nejvýznačnější v Osmanské říši, jejíž vládci vytvořili nový typ vojenské síly, která získávala muže především z částí Evropy pod islámskou vládou. Janičáři (křesťanští mládenci rekrutovaní ke službě v osmanské pěchotě) byli buď z Evropy naverbováni, anebo odvedeni násilím ze zemí pod osmanskou nadvládou.

Janičářům nebylo dovoleno se ženit ani vlastnit majetek, což u nich bránilo vzniku věrnosti vůči čemukoli mimo sultánský dvůr. Avšak poté, co tato omezení byla v šestnáctém století zrušena, janičáři až do svého vyhubení v devatenáctém století získali v Istanbulu obrovskou moc (a dokonce založili vlastní dynastii v Egyptě).

Nadvláda armády v muslimských zemích přežívala až do pádu Osmanské říše zkraje dvacátého století. Koloniální mocnosti, které zaplnily vakuum, jež po chřadnoucím impériu zbylo, měly svá vlastní vojska, a tak od místních sil nepotřebovaly, aby vládly. Když se ale Evropané z muslimského světa ve dvacátém století stáhli, tyto síly spěšně uchvátily moc nazpět.

Armáda se na počátku a v polovině dvacátého století dostala k moci v Egyptě, Pákistánu a dalších arabských zemích. V Turecku se armáda prohlásila za strážce sekulární Turecké republiky, již v roce 1923 založil Mustafa Kemal Atatürk, sám příslušník armády.

Dnes vojenská minulost islámu působí potíže revolucím, jež otřásají velkou částí muslimského světa. V první fázi těchto lidových povstání začali ti, kdo byli politicky a ekonomicky vyloučení, požadovat začlenění a participaci. Teď probíhá druhá fáze, která se vyznačuje podstatnou snahou zbavit moci starý armádní establishment. V Egyptě, Turecku a Pákistánu se tento zápas projevuje různými způsoby.

Armádní převzetí moci nad politickou transformací po vypuzení bývalého prezidenta Husního Mubáraka v Egyptě je nepřijatelné pro muslimské i sekulární síly. Většina Egypťanů chce, aby vojáci odešli z politiky a vrátili se do kasáren.

Essám al-Erján, jehož islamistická Strana svobody a spravedlnosti v egyptských parlamentních volbách získala nejvíc křesel, nedávno řekl, že Muslimské bratrstvo (na něž je strana úzce navázaná) neočekává, že by se vojenští vládci vzdali moci dobrovolně. K odchodu je bude nutné přesvědčit, a pokud to nebude stačit, tak vypudit. Prvním krokem parlamentu k jejich definitivnímu odstranění by bylo uhájit svou pravomoc jmenovat členy plánovaného stohlavého ústavního shromáždění.

V Turecku Strana spravedlnosti a rozvoje, která má pevné kořeny v islámské tradici země, rovněž usiluje o omezení role armády. Ozbrojené síly si ovšem nárokují ústavní pravomoc chránit sekulární tradice republiky. Turečtí generálové přitom už několikrát zasáhli do politiky, aby ochránili kemalismus – Atatürkovu sekulární ideologii modernizace, která islámské Turecko posunula k liberalismu v evropském stylu.

Ze všech tří zemí ale svou politiku zatím nejúspěšněji demilitarizovalo právě Turecko. Charismatický premiér Recep Tayyip Erdoğan, vítěz trojích voleb v řadě, dokáže u armády prosazovat svou autoritu. Kontroverze vyvolal, když uvěznil nejvyššího armádního generála İlkera Başbuğa, jehož turečtí prokurátoři obžalovali – mnozí říkají, že nevěrohodně – z osnování spiknutí usilujícího o svržení vlády.

Konečně pákistánská armáda, která zemi vládla polovinu z její 64leté historie, se v současnosti usilovně snaží zachovat si vliv na tvorbu politik. Pokořená neschopností udržet pod kontrolou vojenské operace Spojených států, včetně té, při níž byl usmrcen Usáma bin Ládin, armáda zápasí o to, aby měla určitou váhu v měnících se vztazích země s Indií a USA. Před časem nicméně vojenští vůdci, kteří se mají na pozoru, aby nepodnítili všeobecné nepřátelství, dali najevo, že nemíní zasahovat do politiky.

Od počátku Arabského jara byly odstraněny čtyři dlouho zavedené režimy, přičemž další jsou pod sílícím tlakem, což obyčejným Arabům dává naději, že jejich požadavky už nebudou přehlíženy a že ti, kdo vládnou, budou dbát na potřeby občanů. K tomu – k této skutečné revoluci – však dojde, jedině pokud politické směřování svých zemí začnou určovat opravdoví zástupci občanů, nikoliv armády.