CHICAGO – Ekonomie se celá točí kolem nabídky a poptávky. Ty jsou si obvykle rovny, a není-li tomu tak, ke sblížení je nutí mocné síly. Za vytrvale vysokých hladin nezaměstnanosti ve Spojených státech ovšem vzniká vážná otázka, kde je podstata problému: je agregátní poptávka příliš nízká, nebo problémy trpí nabídka?

Administrativa prezidenta Baracka Obamy se zřejmě domnívá, že jádrem problému je poptávka a zavedla jedno stimulační opatření za druhým, ve formě snižování daní a zvyšování transferů a vládních výdajů s cílem povzbudit spotřebu a investice. Smýšlení americké centrální banky je obdobné, a tak nejenže zachovává naprosto minimální krátkodobé úrokové sazby, ale pustila se i do dobrodružné politiky cílování dlouhodobých sazeb. Někteří progresivní ekonomové žádají ještě víc.

Proč se těmto politikám dosud nepodařilo snížit nezaměstnanost, ačkoliv zotavování růstu je v plném proudu? Progresivní ekonom řekne, že stimulace zabrala a odvrátila mnohem hlubší recesi, ne-li něco horšího, ale že opatření byla příliš nesmělá, a proto nedokázala vyvolat mohutné oživení.

Konzervativní ekonom odpoví, že právě kvůli tomu, že vláda začala tak nevázaně nakládat s penězi daňových poplatníků, domácnosti se ve strachu z budoucích daní stahují a zvyšují úspory. Čím dál aktivističtější vláda navíc zneklidnila podniky ohledně budoucích regulatorních a daňových opatření, a ty se proto zdráhají investovat.

Pravda je nejspíš někde uprostřed. Vládní výdaje – zejména za dávky v nezaměstnanosti, výpomoc státům federace a některé stavební projekty – pravděpodobně přispěla k odvrácení trýznivějšího propadu, ale přetrvávající byrokratické zásahy znervózňují domácnosti, které se snaží obnovit si po nezřízeném utrácení úspory a snížit zadlužení. Regulatorní nejistota vyvolaná v oblastech, jako je zdravotní péče, znesnadňuje nejen rozhodování o dlouhodobých investicích ve zdravotnické branži, ale i dlouhodobý nábor pracovních sil do podniků.

Se soudem o současné politice však nespěchejme a podívejme se na trend aktuálního oživování pomalého růstu pracovních míst. V letech 1960 až 1991 se USA obvykle z recese zotavovaly svižně. Ze dna recese ekonomika znovu získala ztracená pracovní místa v průměru za osm měsíců. Zotavení z recesí v letech 1991 až 2001 byla naprosto odlišná. Například v roce 2001 trvalo jen jeden kvartál, než se zotavil výstup, ale 38 měsíců, než se na původní úroveň dostala pracovní místa.

Výkladů je celá řada. Někteří ekonomové tvrdí, že na rozdíl od dřívějších recesí, během nichž byli pracovníci z oboru propouštěni dočasně, aby byli znovu přijati, jakmile se uchytí oživení, ztráty pracovních míst od roku 1991 jsou trvalejší. Situaci ještě zhoršila skutečnost, že firmy až do recese otálely s nesnadným rozhodováním o uzavírání neživotaschopných provozů a propouštění zaměstnanců. Nezaměstnaní si proto museli hledat práci v nových oborech, k čemuž bylo zapotřebí více času a rekvalifikací.

Jiní poukazují na to, že internet firmám usnadnil rychlý nábor pracovních sil. Takže spíš než by panicky přijímaly pracovníky při prvním náznaku oživení, jak dělaly dříve ze strachu, že později už to nezvládnou a přijdou o odbyt, dnes se firmy raději ujistí, že oživení už pevně zakořenilo, než nábor spustí. To také zdůvodňuje dnešní nárůst zaměstnávání na dobu určitou.

Ať už je vysvětlení jakékoli, průběh nedávných recesí naznačuje, že pomalé zotavování pracovních míst by nás nemělo překvapovat. Problém má ale tentokrát jistý aspekt, který je nový: propouštění ve stavebnictví. V tom spočívá další vysvětlení mdlého růstu pracovních příležitostí, jakož i přínosné ponaučení pro politiku.

Během posledního boomu se pracovní místa ve stavebnictví výrazně rozrůstala, jelikož investice do bytové výstavby se jako podíl HDP v letech 1997 až 2006 zvýšily o 50 %. Jak doložil můj kolega Erik Hurst a jeho spolupracovníci, státy, které v letech 2000-2006 zažily největší vzestup podílu stavebnictví na HDP, měly obvykle v letech 2006-2009 v této branži největší úbytky. Právě tyto státy obvykle mezi lety 2006 a 2009 zaznamenaly největší nárůst nezaměstnanosti.

Nezaměstnaní nezahrnují jen stavební dělníky, ale i přidružené pracovníky, jako jsou realitní makléři a bankovní úředníci a dále ti, kdo na stavbách domů také pracují, jako instalatéři a elektrikáři. Úbytky pracovních míst tedy sahají daleko za hranice stavebnictví.

Stěží lze věřit, že jakékoli zvýšení agregátní poptávky, rozproudí trh s bydlením – který, na to nezapomínejme, roztáčely představy setrvalého zhodnocování cen, které dnes zřejmě chová málokdo – natolik, že by všechny tyto pracovníky znovu zaměstnal. Hurst odhaduje, že tato „strukturální“ nezaměstnanost může tvořit až tři procentní body celkové nezaměstnanosti. Jinými slovy, kdyby nebylo stavebnictví, míra nezaměstnanosti v USA by dosahovala 6,5 % – což by byla mnohem zdravější situace než dnes.

Tvůrci politik by měli mít na paměti, že boom realit podněcovala uvolněná měnová politika, jejímž cílem bylo zesílit růst pracovních míst, když se USA zotavovaly z minulé recese. V Las Vegas dokonce poklesly míry dokončení střední školy, neboť mladí opouštěli učení kvůli snadno dostupným nekvalifikovaným místům ve stavebnictví. Teď tyto nezaměstnané bez vzdělání postihuje třikrát vyšší míra nezaměstnanosti než absolventy vysokých škol. Bude pro ně velice těžké zapojit se zpět mezi pracující.

Ponaučení pro tvůrce politik je jasné: namísto neustálé snahy povzbuzovat výdaje a potenciálně tím zadělávat na problémy do budoucna je udržitelnějším způsobem zlepšování přírůstků pracovních příležitostí spíše napomáhat rekvalifikaci nezaměstnaných, zejména těch, jejichž dřívější pracovní zařazení se vázalo ke stavebnictví. Kvalitnější pracovní síly nakonec zajistí zdravější a udržitelnější poptávku.