Share

BERKELEY – Ode dne, který následoval po loňském krachu společnosti Lehman Brothers, jsou politické přístupy prosazované americkým ministerstvem financí, Federálním rezervním systémem USA a vládami prezidentů George W. Bushe a Baracka Obamy rozumné a užitečné. Alternativa – držet se zpátky a nechat trhy, ať si s problémem poradí – by Americe i světu přinesla vyšší nezaměstnanost, než jaká panuje dnes. Úvěrové uvolňování a podpora bankovní soustavy výrazně pomohly, neboť předešly mnohem horší situaci.

Skutečnost, že investiční banky loni v prosinci nezkrachovaly a že jsou letos nesmírně ziskové, je vedlejší. Každé procento nezaměstnanosti navíc, které se udrží dva roky, vyjde na 400 miliard dolarů. Dvakrát hlubší recese, než jakou procházíme, by USA stála zhruba dva biliony dolarů – a svět jako celek by vyšla čtyřnásobně dráž.

Bonusy v Goldman Sachs jsou ve srovnání s tím jen chybou v zaokrouhlování. A každý pokus loni na podzim a v zimě dohnat investiční bankéře k většímu strádání by celou podpůrnou operaci uvrhl do ohrožení. Jak řekl místopředseda Fedu Don Kohn, snaha zajistit, aby se několika tisícům investičních bankéřů dostalo spravedlivého finančního trestu, nemá šanci se prosadit, když pokusy docílit toho dávají všanc pracovní místa milionů Američanů – a desítek milionů lidí mimo USA.

Fiskální stimul Obamovy vlády také ekonomice významně pomohl. Ve věci účinku stimulačních daňových škrtů je na závěry sice ještě brzy, ale pomoc státům federace se s ohledem na záchranu pracovních míst osvědčila a příliv vládních výdajů do celé řady relativně užitečných projektů povede ke zvýšení výroby a zaměstnanosti stejným způsobem, jakým výrobu a zaměstnanost povzbuzují spotřebitelské výdaje.

Navíc náklady na zajištění přidaného dluhu jsou mimořádně nízké: při aktuálních úrokových sazbách by na financování fiskálně stimulačního programu měly stačit dodatečné daně ve výši 12 miliard dolarů ročně. Za tuto cenu američtí daňoví poplatníci dostanou navíc zboží a služby v hodnotě bilionu dolarů a zaměstnanost bude vyšší asi o deset milionů ročních pracovních jednotek.

Odůvodněné stížnosti na fiskální politiku posledních 14 měsíců netkví v tom, že zvýšila státní zadlužení a odměnila knížata z Wall Street, ale spíš že byla příliš omezená – tedy že jsme měli udělat víc. Přesto teď tyto politiky mají smůlu: nikdo další stimul navrhuje.

Je to zvláštní, protože když se něco osvědčí, obvykle nás to přirozeně motivuje k další snaze o totéž. Kvalitní politiky, které povzbuzují produkci a zaměstnanost, aniž by způsobovaly inflaci, by měly být politicky populární, nebo snad ne?

Co se Obamova stimulačního balíčku týče, zdá se mi, že na americké pravici bují mimořádná myšlenková a politická nečestnost a tisk ji odmítá vidět.

Ekonomové jsou už dvě a půl století přesvědčeni, že tok výdajů v ekonomice zesiluje, kdykoli se skupiny lidí rozhodnou více utrácet. Občas útrat přibývá proto, že se v ekonomice vyskytuje víc disponibilní hotovosti, jindy zase proto, že změny nákladů ušlých příležitostí – tedy ceny za to, že člověk nepostupuje jinak, například nespoří – způsobují, že lidé chtějí rychleji utratit peníze, které mají. Někdy se tato zvýšení do jisté míry projevují jako nárůsty cen a jindy se do jisté míry projevují jako nárůsty produkce a zaměstnanosti.

Ať už jsou však příčiny či důsledky jakékoli, útrat vždycky přibývá, když se skupiny rozhodnou více utrácet – a vládní rozhodnutí platí stejně jako rozhodnutí jiných skupin. Platí tak jako rozhodnutí hypotečních společností a zájemců o koupi domu během bubliny nemovitostí v polovině prvního desetiletí nového století utratit víc peněz za nové domy či rozhodnutí knížat z Wall Street vložit víc peněz do vytváření nových společností během internetové bubliny 90. let minulého století.

Obamovi republikánští protivníci, již tvrdí, že fiskální stimul nemůže fungovat, se opírají o argumenty, které jsou přinejmenším nesoudržné a obvykle jednoduše mylné, ne-li lživé. Připomeňme si, že když Clintonovu vládu v roce 1993 tehdejší analýzy dovedly ke snaze utrácet míň a snížit deficit, republikáni také tvrdili, že právě to ekonomiku zničí.

Taková tvrzení byla chybná tehdy, stejně jako teď. Jenže kolik příspěvků v médiích vyvine alespoň zběžnou snahu je zhodnotit?

Poněkud silnější argument, třebaže ne o mnoho, říká, že fiskální stimul sice skutečně povzbuzuje zaměstnanost a produkci, ale za přílišnou dlouhodobou cenu, protože zapříčinil příliš velký nárůst amerického státního zadlužení. Kdyby úrokové sazby cenných papírů amerického ministerstva financí byly vysoké a ještě se s rostoucím dluhem překotně zvyšovaly, s tímto argumentem bych souhlasil. Jenže úrokové sazby státní pokladny USA jsou velmi nízké a nerostou. Tvrzení, že ekonomika je předlužená, vyvrací každá aukce ministerstva financí, během níž trh zhltne obří nové tranše dluhu americké státní pokladny.

Ti, kdo tvrdí, že Amerika trpí dluhovým problémem a že tento dluhový problém nelze napravit dalším zadlužením, přehlížejí (občas záměrně), že soukromý dluh a státní dluh USA se od počátku finanční krize naprosto liší – pohybují se odlišnými směry a chovají se odlišnými způsoby.

Trh neříká, že ekonomika je předlužená, nýbrž že ji tíží přílišné soukromé zadlužení, což je příčinou toho, že firemní dluhopisy jsou laciné a pro firmy vychází financování draho. Dále trh rovněž říká, zřetelně a opakovaně, že ekonomika má nízký veřejný dluh vlády USA, a právě proto jej každý chce vlastnit.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč