Anatomy of the Global Economy
Schlíple k příčetnosti
J. Bradford DeLong
|
|
|
|
BERKELEY – V dnešní Americe – a také ve zbytku světa – jsou ekonomicko-političtí centristé pod tlakem. Institut hospodářské politiky zveřejnil výzkum, podle něhož je drtivá většina Američanů přesvědčena, že hospodářská politika v uplynulém roce značně obohatila bankéře z manhattanského Midtownu a londýnského Canary Wharf (bankéři se už ve skutečnosti nesoustřeďují kolem Wall Streetu nebo londýnské City).
Ve Spojených státech říká republikánská kongresová klika jen samá „ne“: ne krátkodobému deficitnímu financování s cílem zapojit lidi do práce, ne podpoře bankovní soustavy a ne zvýšenému vládnímu dohledu či vlastnictví finančních subjektů. Samotné banky se pak vrátily k „byznysu jako obvykle“: horlivě se snaží zablokovat jakoukoliv reformu finančního sektoru a věří, že kongresmani bažící po příspěvcích na kampaň oddálí a naruší legislativní proces.
Netvrdím, že ekonomická politika posledních let je ideální. Kdybych býval před 13 měsíci u kormidla já, ministerstvo financí a Federální rezervní systém by nechaly padnout Lehman Brothers i AIG – avšak jejich dluh bych nabídl se slevou za hotovost v nominální hodnotě za předpokladu, že ho budou doprovázet dostatečné majetkové záruky. Tím by se zachovala funkčnost systému a současně by se tvrdě potrestali držitelé podílů v bankovní a stínové bankovní soustavě, takže by dnes nikdo netvrdil, že jejich metody řízení rizik jsou přiměřené a žádnou reformu nepotřebují.
Kdybych byl stál v čele před 19 měsíci, zestátnil bych agentury Fannie Mae i Freddie Mac a po dobu trvání krize bych přesunul těžiště monetární a finanční politiky od cílení sazby „federal funds rate“ k cílení ceny hypoték. Už od roku 1825 je smyslem monetární politiky během krize podpora cen aktiv s cílem zabránit tomu, aby finanční trhy vyslaly reálné ekonomice cenový signál, že přišel čas masové nezaměstnanosti. Zestátnění Fannie Mae a Freddie Mac a jejich využití k fixaci ceny hypoték by bývalo nejčistší a nejsnazší cestou, jak toho dosáhnout.
Politika v uplynulých dvou a půl letech však byla dobrá. Zásadní šok – větší než šok v letech 1929-1930 – zasáhl finanční soustavu, která byla vůči šokům daleko náchylnější než tehdy. I přesto dosáhne nezaměstnanost maxima kolem 10%, nikoliv 24%, jak se stalo během velké hospodářské krize v USA, přičemž nezaměstnanost mimo zemědělství bude kulminovat zhruba na 10,5%, nikoliv na 30% jako v té době. Stejně tak nás nečeká ztracená dekáda hospodářské stagnace, kterou si v 90. letech prožilo Japonsko. Připusťme, že v případě tohoto srovnání je laťka nízko. Naši politici ji však překonali.
Stojí za to poodstoupit a položit si otázku: Jak by dnes vypadala světová ekonomika, kdyby politici byli podlehli populistickému volání po nulové podpoře bankéřům? Jak by dnes vypadala světová ekonomika, kdyby odpor republikánů v Kongresu vůči Programu na podporu problémových aktiv (TARP) a dodatečným deficitním výdajům na stimulaci zotavení slavil úspěch?
Jedinou přirozenou historickou analogií je velká hospodářská krize samotná. To bylo jediné období, kdy (a) finanční krize vyvolala rozsáhlý, vleklý a vzájemně se posilující řetězec bankovních krachů a (b) vláda ani nezasáhla, ani nepředala štafetový kolík konsorciu soukromých bank, aby podpořila systém jako celek.
Nyní uplynulo 19 měsíců od 16. března 2008, kdy padla banka Bear Stearns a JP MorganChase ji převzala za pomoci až 30 miliard dolarů z prostředků Federálního rezervního systému, přičemž průmyslová výroba je dnes o 14% nižší než v době svého vrcholu v roce 2007. Naproti tomu 19 měsíců po 11. prosinci 1930, kdy zkrachovala Bank of the United States s 450 000 vkladatelů – byl to první kolaps velké banky v New Yorku od krachu Knickerbocker Trustu během paniky a deprese v roce 1907 –, byla průmyslová výroba podle indexu Federálního rezervního systému o 54% pod maximem z roku 1929.
Kritikové nedávné hospodářské politiky se bouří proti hypotéze, že hospodářský pokles dnešní velikosti mohla vytvořit absence vládních intervencí a podpory. Moderní ekonomiky jsou přece stabilní a houževnaté útvary a tržní systémy jsou odolné pavučiny, které nabízejí nejlepší možné podněty, aby lidé produktivně uzavírali dohody a využívali prostředky. Čtyřiapadesátiprocentní pokles průmyslové výroby mezi vrcholem z roku 2007 a dneškem je nemyslitelný – nebo snad ne?
Pokud ano, pak z toho musí vyplývat nevyhnutelný závěr, že situace by nebyla tak zlá, kdyby vláda odmítla zavést expanzivní fiskální politiku, rekapitalizovat banky, zestátňovat problémové instituce a nestandardními cestami nakupovat finanční aktiva. Problém však tkví v tom, že všechny teoretické důvody k přesvědčení, že tak hluboké deprese, jako byla velká hospodářská krize, tržní ekonomiky jednoduše nepostihují, platily ve 30. letech stejně jako dnes.
Přesto k velké hospodářské krizi došlo. A mohlo k ní dojít znovu.
J. Bradford DeLong je profesorem ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley a výzkumným členem Národního úřadu pro ekonomický výzkum.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from J. Bradford DeLong or return to our home page.
|
|
steppenwolfsayshi 12:26 05 Nov 09
If I had been running the US, I would have bailed out Bear Sterns, Lehman Brothers and AIG, stopped the naked short-selling and put all the crooks in jail.
If you're going to compare the unemployment rate from the 1930's, you should calculate it the same way. Using household surveys, it is currently above 20%. I'm personally not impressed.