Anatomy of the Global Economy
Sympatie ke Greenspanovi
J. Bradford DeLong
|
|
|
|
BERKELEY – V kruzích, ve kterých se pohybuji, panuje téměř všeobecný konsensus, že se americké monetární autority dopustily tří závažných chyb, které přispěly k finanční krizi a poté ji zhoršily. Tomuto konsensu téměř vždy předchází konstatování, že šéfové Federálního rezervního systému sloužili přinejmenším od dob Paula Volckera Spojeným státům dobře a že ti z nás, kteří v tomto křesle neseděli, vědí, že by se na jejich místě dopustili ještě horších chyb. Přesto tento konsensus tvrdí, že američtí monetární stratégové chybovali, když:
· se rozhodli, že se vyhnou regulaci založené na principech, a nechali vyrůst stínový bankovní sektor, přičemž respektovali jeho transakce s vypůjčenými penězi i systém odměňování ve víře, že vládní záruky komerční bankovní soustavě postačí k tomu, abychom se nedostali do problémů;
· se Fed a ministerstvo financí poté, co jsme se do problémů dostali, rozhodly znárodnit AIG a zaplatit její účty, místo aby podpořily její protistrany, což finančníkům umožnilo předstírat, že jejich strategie jsou v zásadě zdravé;
· se Fed a ministerstvo financí rozhodly nechat Lehman Brothers projít nekontrolovaným bankrotem, aby se pokusily dát finančníkům lekci, že mít špatně kapitalizovanou protistranu není bez rizika a lidé by neměli očekávat, že jim vláda automaticky přijde na pomoc.
Zároveň se však vede živá debata o tom, zda existuje i čtvrtý velký omyl: totiž rozhodnutí Alana Greenspana z let 2001-2004 stlačovat a udržovat nominální úrokové sazby dluhopisů amerického ministerstva financí na velmi nízké úrovni ve snaze zajistit v ekonomice téměř plnou zaměstnanost. Jinými slovy zda neměl Greenspan držet úrokové míry výše a raději nastartovat recesi, než aby dopustil růst bubliny na trhu nemovitostí.
Když zvedneme úrokové míry, uvažoval Greenspan, miliony Američanů ztratí zaměstnání, což nikomu neprospěje. Pokud naopak dopustíme, aby úrokové míry klesly, tito extra zaměstnanci získají práci jako stavitelé domů a výrobci věcí, které se budou prodávat všem lidem, jejichž příjmy pocházejí ze stavebnictví.
Plná zaměstnanost je lepší než vysoká nezaměstnanost, pokud jí lze dosáhnout bez inflace, říkal si Greenspan. Vznikne-li přitom bublina, která se poté nevyfoukne, nýbrž praskne s hrozbou vyvolání deprese, bude mít Fed k dispozici strategické nástroje, aby tento řetězec událostí přerušil.
Při zpětném ohlédnutí se Greenspan mýlil. Otázka však zní jinak: bylo riziko, které podstoupil, příznivé? Kdykoliv se USA v budoucnu ocitnou v situaci podobné roku 2003, měly by se snažit udržet v ekonomice téměř plnou zaměstnanost i za cenu jistého rizika, že se tím nafoukne bublina?
Opravdu si nejsem jistý, na kterou stranu se mám v této debatě přiklonit. Centrální bankéři již dlouho uznávají, že je nemoudré snižovat úrokové míry ve snaze o plnou zaměstnanost, je-li vedlejším výsledkem inflační spirála. Jsou dny, kdy si myslím, že do budoucna musí vzít centrální bankéři v úvahu také poznatek, že je nemoudré snižovat úrokové míry ve snaze o plnou zaměstnanost, pokud existuje riziko, že tím vyvolají bublinu cen aktiv. V jiné dny si však myslím, že i s přihlédnutím k novým informacím, které jsme o struktuře ekonomiky získali, bylo Greenspanovo rozhodování v letech 2001-2004 uvážlivé a vystavilo nás příznivému a přijatelnému riziku.
Vím ovšem jedno: způsob, jakým se tato otázka obvykle prezentuje, je nesprávný. Lidé tvrdí, že Greenspanův Fed „agresivně stlačoval úrokové míry pod přirozenou úroveň“. Co je to však přirozená úroveň? Ve 20. letech ji švédský ekonom Knut Wicksell definoval jako úrokovou míru, při které se žádoucí investice na úrovni celé ekonomiky rovnají žádoucím úsporám, přičemž nevzniká žádný tlak na zvyšování spotřebitelských cen, cen zdrojů nebo mezd, když agregátní poptávka předbíhá nabídku, a nevzniká ani tlak na snižování těchto cen, když nabídka převyšuje poptávku.
Podle Wicksellovy definice – nejlepší a po pravdě řečeno i jediné definice, kterou znám – byla tržní úroková míra počátkem tisíciletí nad úrovní míry přirozené: hrozbou byla deflace, nikoliv zrychlující se inflace. Přirozená úroková míra byla nízká, protože jak mi tehdy vysvětlil současný šéf Fedu Ben Bernanke, svět byl zahlcen globálními úsporami (či spíše globálním nedostatkem investic).
Můžete tvrdit, že Greenspanova politika na počátku tisíciletí byla mylná. Nemůžete však tvrdit, že Greenspan agresivně stlačoval úrokovou sazbu pod přirozenou úroveň. Greenspanova chyba – pokud to vůbec chyba byla – spočívala spíše v neochotě zvrátit trh a agresivně zvedat úrokovou míru nad přirozenou úroveň, což by bylo prohloubilo a prodloužilo recesi, která započala v roce 2001.
Dnešní den však patří k těm, kdy si nemyslím, že Greenspanova neochota zvýšit úrokové míry nad přirozenou úroveň, vyvolat tím vysokou nezaměstnanost a odvrátit růst hypoteční bubliny byla chybou. Katastrofu, které dnes čelíme, zapříčinila spousta jiných chyb.
J. Bradford DeLong, v Clintonově administrativě náměstek ministra financí USA, je profesorem ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from J. Bradford DeLong or return to our home page.
|
|
wkiernan 03:06 08 Jul 09
Was it not possible to moderate the mortgage market without depressing everything else? If the one and only lever the Fed possessed were fiddling the prime rate then I suppose not, but I don't know. If so then this is another example of a public service governments can do more subtly than busimesses.