Anatomy of the Global Economy
Od centrální banky k centrálnímu plánování?
J. Bradford DeLong
|
|
|
|
BERKELEY – Už přes 170 let se uznává doktrína, že když nastane likviditní tíseň, trhům nelze důvěřovat. Když padají ceny i u bezpečných aktiv a úrokové sazby šplhají na nebetyčné úrovně, protože obchodníci i finančníci dohromady chtějí víc likvidních aktiv, než kolik aktuálně existuje, není jednoduše bezpečné nechat trhy, aby situaci vyřešily.
V takovém okamžiku musejí zakročit centrální banky a stanovit cenu likvidity na rozumnou úroveň – učinit z ní cenu centrálně plánovanou a úředně řízenou – a nedovolit, aby se kyvadlo volně zhouplo v reakci na poptávku a nabídku soukromého sektoru. Právě to je doktrína „věřitele poslední záchrany“.
Už víc než polovinu této éry – řekněme 85 let – se uznává doktrína, že trhům nelze věřit ani v běžných časech, jinak takový postup vede k likviditní tísni anebo inflační bublině. Takže centrální banky musejí určovat cenu likvidity na trhu den co den.
Podle stoupenců Knuta Wicksella centrální banka musí udržovat tržní úrokovou míru v okolí přirozené úrokové míry. Ne, řekli stoupenci Johna Maynarda Keynese, musí vyvažovat výchylky obchodní vitality, aby stabilizovala agregátní poptávku. Právě naopak, prohlásili následovníci Miltona Friedmana, musí zachovávat stabilitu tempa růstu peněžní nabídky, upraveného vzhledem k rychlosti oběhu peněz. Ve skutečnosti platí, že když dodržujete jednu z těchto zásad, dodržujete vlastně všechny, neboť jde o tři způsoby popisu toho, co je postatou téhož úkolu a téže reality.
Takže zatímco jinde v ekonomice sociální demokracie, státní ukazatele a centrální plánování sílily a zase oslabovaly, v krátkodobých financích šla sociální demokracie od úspěchu k úspěchu. Nejprve centrální banky odkládaly pravidla volného trhu stranou v likviditních tísních. Pak stanovily cenu likvidity jako cenu v běžných dobách úředně řízenou. Poté se vymanily i z těch nejslabších vazeb na své politické pány: staly se nezávislými technokraty, jakýmsi měnovým kněžstvem vyjadřujícím se v delfských hádankách, běžným smrtelníkům nesrozumitelných.
Systém se ospravedlňoval tím, že se zdálo, že funguje dobře – anebo přinejmenším ne až tak špatně jako centrální bankovnictví, které slepě lpělo na zlatém standardu, anebo ekonomika bez centrální banky. Ostrov centrálního plánování vprostřed tržního hospodářství byl zvláštním a udivujícím rysem – tím spíš, že jen málokdo poznamenal, jak podivný je. Nikdo nevyzýval k zavedení pravidla pětiprocentního růstu kilowatthodin, ale padaly výzvy k zavedení pravidla pětiprocentního růstu M2. Neexistoval žádný Federální automobilový úřad, který by určoval cenu vozidel, tak jako Federální rezervní úřad stanovoval cenu federálních financí.
Teď se ale zdá, že navzdory tomu všemu centrální plánování ve financích stále nebylo dostatečné. Neboť třebaže centrální bankovní orgán spravoval cenu likvidity, cena rizika byla ponechána na milost a nemilost trhu. A právě cena rizika je pramenem současné nesnáze.
Světová ekonomika likviditní tísni nečelí. Ani zdaleka ne: za dvouleté směnky ministerstva financí Spojených států v nominální hodnotě tisíce dolarů dostanete 998 dolarů v hotovosti – to je nejnižší cena likvidity od Velké hospodářské krize, kromě Japonska v 90. letech.
Avšak rizikové prémie u aktiv nepatřících státní pokladně vyletěly do stěží uvěřitelných výšin: roční prémie k úrokové sazbě za držení depozitní stvrzenky vydané soukromou bankou teď činí pět procentních bodů. Hrozí, že právě toto zvýšení rizikových prémií svrhne globální ekonomiku do hluboké recese a promění finanční trhy z podívané budící škodolibost v krutou příčinu nezaměstnanosti a opuštěných továren po celém světě.
Americký Federální rezervní systém, ministerstvo financí USA, Evropská centrální banka, Bank of England a další veřejné finančně regulační orgány jsou tlačeny k většímu rozšíření svých rolí. Ministerstvo financí a Federální rezervní systém přidávají prioritní akcie do rozvah amerických hypotečních obrů Fannie Mae a FHLBC a pojišťovacího giganta AIG v naději, že vystelou jejich kapitálové zásoby a sníží jejich výpůjční náklady, aby mohly odkoupit víc hypoték.
Ministerstvo požádalo o právo odkoupit hypotéky za 700 miliard dolarů, aby je dostalo z účetnictví soukromého sektoru. Rozšířit poptávku a snížit nabídku těchto rizikových aktiv je způsob, jímž lze manipulovat jejich cenu. Fed a ministerstvo financí jdou cestou, která končí proměnou ceny rizika na finančních trzích v cenu úředně stanovovanou, společně s cenou likvidity.
Právě tak práce centrálních bank primárně započala: ponechat trh a jedině trh, aby určoval ceny likvidity, se považovalo za příliš nákladné pro podnikatele, kteří volili, a pro dělníky, kteří mohli svrhnout vládu. Teď se zdá, že nechat samotný trh určovat cenu rizika se rovněž začíná považovat za příliš nákladné jak pro dnešní voliče, tak pro sponzory volebních kampaní.
J. Bradford DeLong je profesorem ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley a bývalým náměstkem ministra financí USA.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from J. Bradford DeLong or return to our home page.
|
|
