Anatomy of the Global Economy
Krach hazardního hráče
J. Bradford DeLong
|
|
|
|
San Francisco – Od Adama Smithe (1776) až zhruba do roku 1950 považovali ekonomové kapitál za naprosto nezbytný pro hospodářský růst. Zapotřebí bylo rovněž několika dobrých základních institucí. „Bezpečnost majetku a snesitelná správa spravedlnosti,“ jak se vyjádřil Smith.
Když byly tyto zásadní instituce v pořádku, pak měli statkáři, obchodníci a výrobci investovat a zdokonalovat se. Investováním a zušlechťováním měli rozhojňovat množství kapitálu: „Ve všech zemích, kde panuje přijatelná bezpečnost [majetku], se každý člověk s obvyklou soudností vynasnaží využít veškerý objem [kapitálu], jímž vládne, aby si zajistil buď přítomný požitek, anebo budoucí prospěch… Naprosto šílený musí být ten, kdo tam, kde je přijatelná bezpečnost, nevyužije veškerý objem, jímž vládne, ať už je jeho vlastní, anebo vypůjčený od jiných lidí…“
Větší množství kapitálu mělo znamenat tučnější trhy, propracovanější dělbu práce a plodnější hospodářství. Právě vysoce produktivní společnost založená na důmyslné dělbě práce byla způsobem, jak zajistit „bohatství národů“.
Pokud ale tento proces obrátíte, dostanete bídu národů, již Smith podle svého přesvědčení viděl v tehdejší Asii. Každý případ setrvalého hospodářského růstu podle Smithe a jeho následovníků v prvních 175 letech vyžadoval obrovskou měrou investiční kapitál. My ekonomové jsme byli všeobecně velkými propagátory kapitálu a naší kouzelnou formulkou na hospodářský rozvoj bylo spoření, investice, hospodárnost a hromadění majetku. Poslední a nejúplnější vyjádření tohoto myšlenkového směru nacházíme na konci 50. let v knize W.W. Rostowa Stadia ekonomického růstu.
Tento bezmála konsenzus zpochybnili Robert Solow a Moses Abramovitz. Spočetli, že 75% až 80% hospodářského růstu nepochází ze zvýšení poměru mezi kapitálem a výstupem – tedy přinejmenším pokud se za ukazatel společenského mezního produktu vezme soukromý mezní produkt kapitálu. Namísto toho se zdálo, že klíče k růstu a rozvoji leží mimo oblast zvyšování kapitálové náročnosti, jak ji určuje poměr mezi kapitálem a výstupem: jsou jimi dovednosti, vzdělání, široce chápaná technika a zdokonalení organizačního managementu.
Přesto se kapitál nadále považoval za nezbytný, ne-li dostačující. V soustavě vypracované rozvojovým ekonomem Danim Rodrikem může být nedostatek kapitálu svazujícím „omezením růstu“: právě tam lze „za peníz reformy [politických přístupů] získat nejvíc muziky“. A i když jiné faktory omezují růst ještě víc, nelze je změnit, aniž se změnil charakter a forma objemu kapitálu v ekonomice. Ba vysoká míra investic slouží jako známka toho, že jiná svazující omezení růstu nejsou přítomná, takže naznačuje prosperitu a správné směřování.
Potíž je v tom, že pro chudé země je získání kapitálu potřebného k uvolnění svazujících omezení růstu těžké. Právě proto svět v 90. letech minulého století vsadil na neoliberalismus: mezinárodní mobilita kapitálu měla přispěchat na pomoc a uvolnit kapitálová omezení tam, kde byla svazující, a zúžit prostor pro korupci a vyhledávání renty, jež byly často ještě významnějším svazujícím omezením růstu.
Doufalo se, že čisté kapitálové odlivy z průmyslového jádra zaplatí velkou část industrializace dvacátého a jedenadvacátého století, tak jako v éře britských zahraničních investic před rokem 1913, které financovaly obrovský rozsah industrializace do ukázněné periferie světové ekonomiky, bohaté na zdroje.
Všichni ale známe výsledek: přestože mezinárodní kapitálové toky dosáhly závratné výše, rozsáhlý čistý příliv kapitálu z bohatých do chudých zemí se nikdy neuskutečnil. Hlavním výsledkem byl ve skutečnosti obrovský tok kapitálu z periferie do bohatého jádra. Pro většinu minulé generace i při pohledu do budoucna je poselstvím trhu to, že mezi přínosy mezinárodní mobility kapitálu nepatří uvolnění kapitálového omezení a tedy urychlení růstu na globální periferii.
Příčina nespočívá v tom, že periferie nabízí lákavou pracovní sílu, z níž kapitál těží, ale spíš v tom, že jádro – zejména Spojené státy – nabízí jistou formu ochrany kapitálu proti neočekávaným politickým otřesům.
Avšak přestože čisté mezinárodní kapitálové toky proudí špatným směrem, dochází přece jen k významným hrubým kapitálovým tokům z jádra světové ekonomiky na její periferii. Lze doufat, že tyto kapitálové toky s sebou ponesou instituce a manažerské znalosti, jež jádru zajistily takové bohatství.
Nezaujatý pozorovatel by nicméně mohl upozornit na to, že pokud někdo s omezenými zdroji a příležitostmi k politické reformě nepřestává dál a dál sázet na neoliberalismus, jde o strategii, která má zasloužené jméno: „krach hazardního hráče“.
J. Bradford DeLong je profesorem ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley a bývalým náměstkem ministra financí USA.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from J. Bradford DeLong or return to our home page.
|
|
