Anatomy of the Global Economy
John McCain a úpadek Ameriky
J. Bradford DeLong
|
|
|
|
BERKELEY – Americká Republikánská strana se už v roce 1981 zřekla veškerého přesvědčení, že by státní rozpočet měl být vyrovnaný. Uchytila se myšlenka, že daňové škrty se mají provádět neustále, při každé příležitosti, poněvadž snižování daní údajně zvyšuje výnosy.
Irving Kristol, někdejší editor časopisu The Public Interest a jeden z duchovních tvůrců této myšlenky, později napsal, že jej nezajímalo, jestli je platná, nýbrž jestli je užitečná. Po letech hovořil o svém „vlastním poněkud přezíravém postoji vůči rozpočtovému deficitu a dalším měnovým a fiskálním otázkám. Úkolem… bylo vytvořit novou… konzervativní… republikánskou většinu – takže prioritou byla politická účelnost, nikoliv účetní nedostatky řízení státu…“
Teď začalo být jasné, že tomuto lektvaru už podlehl i John McCain, jenž kdysi daňové škrty George W. Bushe kritizoval jako nerozvážné a odmítl pro ně hlasovat. Zdá se, že navrhuje další snížení daní, které je pro ministerstvo financí Spojených států příslibem na výpadek nějakých 300 miliard dolarů ročně, a že jej chce „vykompenzovat“ škrty v účelově vázaných výdajích ve výši 3 miliard dolarů a nějak rozpočet vyrovnat.
Důsledky známe: McCainova fiskální politika bude zřejmě klasicky republikánská – a právě klasická republikánská fiskální politika od roku 1981 zvyšuje poměr hrubého federálního dluhu vůči HDP o téměř 2% ročně. Naproti tomu typická demokratická administrativa po druhé světové válce poměr zadlužení k HDP o víc než 1% ročně snižuje. To je jedna z věcí, o něž v letošních prezidentských volbách běží.
Politické strategie, které ignorují státní zadlužení, vedou ke krachu měny, depresi (kvůli výslednému rozkladu sektorové dělby práce) a vysoké inflaci, případně hyperinflaci. Viníci odpovědnost za ekonomickou katastrofu často svalují na zlovolné machinace cizinců, například „curyšských gnómů“ (švýcarských bankéřů) nebo MMF. K tomu mají USA ještě daleko. Avšak cena za vysoký schodek a prudký růst zadlužení bude značná už krátkodobě – řekněme během příštích dvou prezidentských období.
Narůstající poměr zadlužení k HDP by v prvé řadě vytěsnil investice, neboť zdroje, které by se jinak použily k financování přínosných investic, by spíše vypomáhaly soukromé či veřejné spotřebě. Spojené státy mají už od roku 1981 to štěstí, že růst státního zadlužení financuje příliv kapitálu ze zahraničí. To v jistém okamžiku skončí a přírůstky deficitů vyvolají únik kapitálu z USA.
Předpokládejme, že v průběhu příštích osmi let vyšší schodky nevyvolají dodatečné přílivy ani odlivy kapitálu a že Amerika s nižší mírou investic bude chudší, s hrubou sociální návratností investic ve výši 15% za rok. Do roku 2016 by byl americký produktivní potenciál nižší o sumu, která by snížila reálný HDP o 3,6%, tedy 500 miliard reálných dolarů čili 3000 dolarů na jednoho pracujícího. V chudší Americe by se menšímu počtu podniků vyplatilo lákat do řad pracovních sil kromě živitelů rodin i další jejich členy a zaniklo by asi 500 tisíc pracovních míst.
Silněji zadlužená Amerika by během příštích osmi let zaznamenala zpomalení růstu produktivity asi o třetinu procentního bodu ročně. Průměrná nezaměstnanost by se pak musela zvednout, aby byly splněny požadavky pracujících na zvýšení reálných mezd na úroveň ospravedlněnou růstem produktivity. Hrubé korelace mezi růstem produktivity a průměrnou nezaměstnaností zjištěné během dekád od 70. let by zvýšily přirozenou míru nezaměstnanosti v ekonomice asi o jednu pětinu procentního bodu, což by stálo dalších 500 tisíc pracovních míst.
V zadluženější Americe by střadatelé i věřitelé měli oprávněně větší strach, že se vláda uchýlí k inflaci, aby umazala část svého nesplaceného dluhu. Federální rezervní systém by pak musel bojovat s inflací – a vytvářet tlak na růst nezaměstnanosti –, aby střadatele i věřitele ujistil o své ochotě být strážcem stability cen. Neexistují ani přibližné korelačně založené odhady rozsahu tohoto efektu, ale ekonomové jsou přesvědčeni, že je naprosto reálný. Vyžádal by si zanedbatelný počet pracovních míst? Čtvrt milionu? Milion?
Sečteme-li vše dohromady, můžeme se spolehnout, že Amerika bude v roce 2016 mnohem chudší, nebude-li zvolen prezidentem ani Barack Obama, ani Hillary Rodhamová Clintonová, nýbrž McCain. Ostatní země, které spoléhají na vývoz do Ameriky, by postihl jak nižší růst, tak nižší zaměstnanost v USA.
Za McCaina by se ovšem průrva mezi veřejnými výdaji a daněmi rozšiřovala, Američané by se cítili bohatší a víc by utráceli na úkor „potomstva“, které tu bude za dalších osm let. Ronald Reagan by zřejmě souhlasil. Ostatně právě on řekl: „Proč bych měl něco dělat pro potomstvo? Udělalo někdy něco potomstvo pro mě?“ Nebo to řekl Groucho Marx?
J. Bradford DeLong je profesorem ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley a bývalým náměstkem ministra financí USA.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from J. Bradford DeLong or return to our home page.
|
|
