Anatomy of the Global Economy
Konec Friedmanova věku
J. Bradford DeLong
|
|
|
|
BERKELEY – Profesor Harvardovy univerzity Dani Rodrik – zřejmě nejlepší politický ekonom mé generace – nedávno na svém blogu uvedl, že jeho kolega označuje uplynulá tři desetiletí za „věk Miltona Friedmana“. Podle tohoto názoru znamenal nástup Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové a Teng Siao-pchinga k moci obrovský rozmach lidských svobod a prosperity. Já osobně říkám na toto tvrzení ano i ne.
Friedman se po celý život držel pěti základních zásad:
1. Silně protiinflační monetární politika.
2. Vláda, která chápe, že je zástupcem lidí, nikoliv rozdělovatelem požitků a dávek.
3. Vláda, která nestrká nos do ekonomických záležitostí lidí.
4. Vláda, která nestrká nos do soukromých životů lidí.
5. Zanícené a optimistické přesvědčení, že svobodná diskuse a politická demokracie dokážou přesvědčit národy k přijetí zásad (1) až (4).
Podle těchto hledisek nedodržoval Reagan zásady (2) a (4), přičemž zásadu (1) přijal pouze z nedostatku alternativ – protiinflační politika Paula Volckera v 80. letech vyvolávala u mnoha Reaganových blízkých spolupracovníků zděšení. Thatcherová se neřídila zásadou (4). A Teng – přestože oproti svým předchůdcům Leninovi, Stalinovi, Chruščovovi a Maovi představoval obrovské zlepšení – selhal ve všech pěti zásadách, s možnou výjimkou zásady (3). Nevíme, jak vypadaly žádoucí ekonomické atributy Tengova systému „socialismu s čínskými rysy“, a se vší pravděpodobností to nevěděl ani on sám.
Na tvrzení o „Friedmanově věku“ však říkám částečné ano, protože pouze Friedmanův souhrn zásad sebevědomě navrhl vysvětlení světa a současně nám sdělil, jak ho změnit. Přesto bych vytvořil vyvažující souhrn zásad, protože se domnívám, že Friedmanovy zásady v konečném důsledku neplní, co slibují.
Moje zásady by začínaly postřehem, že tržní ekonomiky a svobodné a demokratické společnosti jsou postaveny na velmi starých základech lidské družnosti, komunikace a vzájemné závislosti. Funkčnost těchto základů byla vystavena dosti těžkým zkouškám už v době, kdy měla lidská společenství 60 členů – o šest řádů méně, než kolik čítá naše současné šestimiliardové globální společenství.
Moje zásady by se poté odvíjely od starého postřehu Karla Polanyiho, že logika tržní směny vyvíjí na tyto základy značný tlak. Trh práce nutí lidi stěhovat se tam, kde si vydělají nejvíce, a to za cenu potenciálního vytváření cizinců v cizích zemích. Trh spotřebitelských výrobků dělá z hodnocení lidského postavení spíše produkt vnímavosti vůči tržním silám než výsledek společenských norem a názorů na spravedlnost.
Tato kritika trhu je samozřejmě jednostranná. Jiné metody alokace pracovní síly koneckonců jeví větší známky dominance a odcizení než trh práce, který lidem nenabízí omezení, nýbrž příležitosti. Také v případě „společenských norem“ a „názorů na spravedlnost přerozdělování“ obvykle vyjde najevo, že upřednostňován je ten, kdo má nejostřejší lokty nebo dokáže přesvědčit ostatní, že poslušnost vůči mocným se rovná poslušnosti vůči Bohu. Tržní uspořádání má větší meritokratickou složku než jeho alternativy, stimuluje synergickou podnikavost a usnadňuje možnost konat dobro a sklízet za to ovoce.
Distribuce ekonomického blahobytu působením tržní ekonomiky však nevyhovuje ničí představě spravedlnosti či optimálnosti. Ať už právem či neprávem, každopádně vkládáme více důvěry do správnosti a náležitosti politických rozhodnutí demokraticky volených zástupců než do rozhodnutí činěných implicitně v souvislosti s neočekávanými důsledky tržních procesů. Rovněž se domníváme, že vláda by měla hrát silnou roli při řízení trhů ve snaze vyhnout se velkým depresím, při redistribuci příjmů ve snaze vytvořit větší sociální blahobyt, a při zamezování nesmyslné průmyslové strukturalizace vytvářené v důsledku vrtochů a módních výstřelků, které zaplavují mysl finančníků.
Pro sociálně-demokratické principy každopádně hovoří jeden konzervativní argument. Sociální demokracie vytvořila po druhé světové válce nejbohatší a nejspravedlivější společnosti, jaké kdy svět zažil. Můžete si stěžovat, že přerozdělování a průmyslová politika byly ekonomicky neúčinné, ale ne že byly nepopulární. Nic zřejmě nepokazíme tvrzením, že za stabilní politickou situaci v poválečné éře do značné míry vděčíme koexistenci rychle rostoucích, dynamických tržních ekonomik a sociálně-demokratických politik.
Friedman by reagoval tak, že vzhledem ke stavu světa v roce 1975 byl krok ve směru jeho zásad velkým zlepšením. Když pomyslím na energetickou politiku Jimmyho Cartera, na Arthura Scargilla v čele britských hornických odborů a na Maovu kulturní revoluci, těžko se mi s Friedmanovým hodnocením světa v polovině 70. let nesouhlasí. Zakreslil bych tam však dělicí linii: pohyb Friedmanovým směrem v minulé generaci byl sice vcelku pozitivní, avšak přínos dalšího pohybu tímto směrem je mnohem méně jistý.
J. Bradford DeLong je profesorem ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley a bývalým náměstkem ministra financí USA.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from J. Bradford DeLong or return to our home page.
|
|
