Před půldruhým stoletím Karel Marx chmurně a zároveň vítězoslavně předpověděl, že moderní kapitalismus, jehož vývoj viděl před očima, nebude schopen zajišťovat přijatelné rozdělování příjmů. Bohatství podle něj poroste, ale prospěch z něj nebude mít mnoho lidí, nýbrž pouhá hrstka: les prosebně vztyčených rukou uchazečů o práci bude houstnout a houstnout, zatímco samotné jejich ruce budou stále tenčí. Tato nespravedlnost vyvolá revoltu a revoluci, z níž vzejde nový, lepší, spravedlivější, více prosperující a mnohem více rovnostářský systém.

Od té doby si ekonomové hlavního proudu vydělávají na denní chleba trpělivým vysvětlováním, proč se Marx mýlil. Ano, počáteční nerovnovážný šok průmyslové revoluce byl a je spojován s rychle rostoucí nerovností, protože se otevírají příležitosti agresivitě a podnikavosti a protože raketově roste tržní cena klíčových nedostatkových kvalifikací.

To však bylo – nebo mělo být – pouze přechodné. Technologicky stagnující zemědělská společnost nutně musí být extrémně nerovná: horní vrstva násilím a podvody stlačuje životní úroveň rolníků až na holé živoření a zbytek jim odebírá jako rentu za půdu, kterou ovládá. Vysoké renty vyplácené feudálním statkářům zvyšují jejich bohatství a moc, neboť jim poskytují prostředky k utlačování rolníků a rozhojňování přebytku – více půdy totiž statkáři vytvořit nemohou.

Naproti tomu technologicky pokročilá průmyslová společnost měla být podle ekonomů hlavního proudu jiná. Za prvé nejsou klíčové zdroje způsobující vysoké ceny a tím i tvorbu bohatství fixní jako půda, nýbrž proměnlivé: kvalifikace řemeslníků a inženýrů, energie a zkušenosti podnikatelů i stroje a budovy, to všechno jsou věci, které lze rozhojňovat. V důsledku toho nevedou vysoké ceny vzácných zdrojů k politickým hrátkám s transfery, na nichž buďto nevydělá nikdo, anebo někteří prodělají, nýbrž k pozitivním ekonomickým jevům v podobě vyškolování většího počtu řemeslníků a inženýrů, zaučování většího počtu podnikatelů a manažerů a investování vyšších částek do strojů a budov.

Za druhé vyvažuje trh demokratická politika. Vláda vzdělává a investuje, čímž zvyšuje nabídku a snižuje odměnu kvalifikovaných pracovníků, jakož i míru návratnosti fyzického kapitálu. Současně představuje sociální pojistku, když zdaňuje ty, kdo prosperují, a přerozděluje příjmy směrem k méně šťastným. Ekonom Simon Kuznets předpokládal existenci prudkého růstu nerovnosti po nástupu industrializace, po němž má následovat pokles na sociálně-demokratickou úroveň.

Během poslední generace však důvěra v „Kuznetsovu křivku“ ochabla. Sociálně-demokratické vlády se ocitly v defenzívě vůči těm, kdo tvrdí, že přerozdělování bohatství má příliš velké dopady na hospodářský růst, a nejsou schopny přesvědčit voliče, aby financovali další mohutnou expanzi vyššího vzdělání.

Na soukromé nabídkové straně nevyvolaly vyšší výnosy větší investice do lidí. Rozdíl ve mzdě mezi středoškolsky a vysokoškolsky vzdělanými Američany dnes může představovat 100%, a přesto současná generace rodilých amerických mužů bílé pleti nakonec nebude mít vyšší vzdělání než jejich bezprostřední předchůdci. A ani rostoucí odměny těch, kdo figurují na stále ostřejším vrcholu distribuce příjmů, neměly za následek vytvoření takové tržní konkurence, která by tento vrchol otupila.

Důsledkem je ztráta morálky mezi těmi z nás, kdo věřili, že tržní síly a sociálně-demokratické vlády usvědčí Marxe v otázce dlouhodobé distribuce příjmů z omylu. Dalším důsledkem je pak hledání nových, odlišných nástrojů ekonomického managementu.

Pilíře establishmentu stále více vystupují jako jeho halasní kritici. Vezměme si třeba komentátora listu Financial Times Martina Wolfa, jenž nedávno podrobil zdrcující kritice velké světové banky coby instituce s mimořádným „talentem privatizovat zisky a socializovat ztráty…, [které]… se pokrytecky rozohňují, pokud veřejní činitelé… okamžitě nepřispěchají na jejich záchranu, když se dostanou do (zasloužených) potíží… U velkých finančních institucí se střety zájmů zvládají mnohem obtížněji než v kterémkoliv jiném odvětví.“

Wolf poté vyjádřil „obavy, že kombinace křehkosti finančního systému a obrovských odměn, které generuje pro lidi uvnitř něj, zničí něco ještě důležitějšího – politickou legitimitu tržní ekonomiky samotné…“

Pro Wolfa je řešením požadovat, aby tito bankéři pobírali mzdu ve splátkách po dobu deseti let poté, co odvedli svou práci. Akcionáři a investoři by pak mohli náležitě posoudit, zda poskytnuté rady a realizované investice byly skutečně dlouhodobě zdravé a neodrážely jen nadšení okamžiku.

Wolfovo řešení však nestačí, neboť problém se neomezuje pouze na oblast vysokých financí. Problémem je obecnější neschopnost tržní konkurence podněcovat vznik alternativních poskytovatelů a srážet nehorázné ceny, které za svou práci požaduje současná generace kupčících princů.

Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.