Anatomy of the Global Economy
Spánek hlídacího psa Ameriky
J. Bradford DeLong
|
|
|
|
Tento měsíc se chci odchýlit od svého obvyklého ekonomického tématu a zaměřit se na způsob, jakým dnes tisk – zejména tisk americký – informuje o řízení státu. Nejde snad až o takový odklon, neboť chování tisku ovlivňuje nejen politiku, ale i ekonomiku.
Vezměme v úvahu březnový editorial šéfa úvodníků listu Washington Post Freda Hiatta, v němž se mírně a neúplně omlouvá za to, jak deník informoval o Bushově administrativě a jak ji hodnotil. „Vznesli jsme takové otázky,“ jako zda Bushova administrativa řádně promyslela své navrhované dobrodružství v Iráku, napsal Hiatt, „avšak s nedostatečnou silou.“ Jinými slovy, Hiatt u sebe a své organizace vidí chybu v tom, že říkali, co bylo třeba, ale neříkali to dost nahlas.
Dále se podívejme na komentář bývalého editora New York Times Maxe Frankela o tom, jak je washingtonské prostředí mediálních úniků zdravé, neboť „většina zpravodajů…úniky jen líně nepapouškuje.“ Naopak „využívají je jako klíny k vydobytí dalších tajných informací“ a tedy k dohledu nad vládou. Systém je sice snad „ledabylý a plodí zmatky,“ ale „tolerance nemístných úniků z vlády [informujících zavádějícím způsobem] je cena, již společnost musí platit za to, že získá zásadní úniky o vládě.“
Takže tam, kde Hiatt vidí tým reportérů, již byli při kontrole Bushovy administrativy až příliš zbabělí, vidí Frankel novinářskou obec, kde ledabylý a zmatečný proces nicméně odvádí uspokojivou práci. Já vidím úplně jiný obrázek.
V létě roku 2000 jsem se začal ptát republikánů, které znám – povětšinou jde o osoby, jež mohly být přirozenými kandidáty na politické posty na nižší než kabinetní úrovni v republikánské administrativě –, jak silně je znepokojuje, že republikánský prezidentský kandidát George W. Bush jednoduše na funkci nestačí. Nijak nás netrápí, odpovídali mi, že Bush je na člověka, který usiluje o nejmocnější úřad na světě, nedostatečně informovaný a podivně lhostejný. Jedním z problémů prezidenta Clintona je, pravili, že jej formální součásti jeho práce nudí – a tak se dostal do pěkné šlamastyky.
Podívej se, jak si Bush počínal jako předseda baseballového klubu Texas Rangers, nabádali mě. Bush nechal manažery, aby mužstvo řídili, a odborníky na finance, aby se starali o byznys. On sám věnoval čas tomu, aby zajistil, že si politická koalice podporující Texas Rangers uchová stabilitu ve stylu, na jaký si chtěli zvyknout. Bush zná své silné a slabé stránky, říkali mi. Zaměří se na to, aby byl americkou královnou Alžbětou II., a nechá lidi, jako je Colin Powell a Paul O’Neill, aby se stali americkým Tonym Blairem a Gordonem Brownem.
Už v létě 2001 začalo být jasné, že se něco pokazilo. Tehdy už Bush odmítl rady O’Neilla a Christiny Toddové Whitmanové ohledně politiky životního prostředí, stejně jako rady Alana Greenspana a O’Neilla ohledně fiskální politiky, rady Powella a Condoleezzy Riceové ohledně důležitosti dalšího tlaku na jednání mezi Izraelem a Palestinou a – jak jsme se dozvěděli později – rady George Teneta a Richarda Clarkea ohledně významu protiteroristických opatření.
Z rozhovorů s lidmi přijatými na nižší posty v administrativě, jejich přáteli a přáteli jejich přátel vzešel podivný obrázek Bushe. Nebyl jen špatně informovaný, ale také líný: trval na tom, že zůstane špatně informovaný. Nebyl jen lhostejný, ale také arogantní: trval na tom, že bude neinformovaně rozhodovat, a tak dělal rozhodnutí, která byla v zásadě nahodilá. A byl tvrdohlavý: jakmile se pro něco rozhodl – i když, anebo spíš obzvlášť když šlo o něco křiklavě nesprávného nebo hloupého –, odmítal si to znovu promyslet.
Už v létě roku 2001 tak byl ustaven vzorec, který britského pozorovatele Daniela Daviese vedl k otázce, zda existuje nějaká politika Bushovy administrativy alespoň středního významu, která by nebyla naprosto zfušovaná. Kdybyste ale spoléhali na Washington Post nebo na New York Times, viděli byste to jen stěží. Dnes je všeobecně přijímaným faktem, že tím nejvlídnějším, co o Bushově administrativě můžete říct, je, že je naprosto neschopná, což je postoj, který si teď osvojila tvrdá linie Bushových příznivců, jako je časopis National Review a komentátor Robert Novak.
Proč americká novinářská obec nereferovala o Bushově administrativě řádně během jejích prvních pěti let v úřadu? To vážně nevím. Vím ale, že svět si nemůže dovolit znovu se jako na zdroj informací spoléhat na americký tisk: podvedeš-li mě jednou, tvoje hanba; podvedeš-li mě dvakrát, moje hanba. Obracím se tedy na ty z vás, kdo pracujete pro noviny, rozhlasové a televizní stanice mimo Spojené státy: jste to vy, u koho my – včetně těch, kdo jsme v Americe – musíme hledat, abychom zjistili, co dělá naše vlastní vláda.
J. Bradford DeLong vyučuje ekonomii na Kalifornské univerzitě v Berkeley. V administrativě prezidenta Clintona byl náměstkem ministra financí USA.
Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from J. Bradford DeLong or return to our home page.
|
|
