Anatomy of the Global Economy
Nerovnost na postupu
J. Bradford DeLong
|
|
|
|
Nakolik by nás měla znepokojovat nerovnost? Zodpovězení této otázky vyžaduje, abychom si nejprve odpověděli na jinou otázku: „Ve srovnání s čím?“ Co je alternativou, vůči níž máme posuzovat míru nerovnosti, jíž jsme svědky?
Florida je materiálně mnohem nerovnější společností než Kuba. Správným pohledem na situaci – jsou-li Florida a Kuba našimi alternativami – není ovšem úsudek, že Florida se vyznačuje přílišnou nerovností, nýbrž že Kuba se vyznačuje přílišnou chudobou.
Na globální úrovni je těžké tvrdit, že nerovnost je jedním z hlavních politicko-ekonomických problémů světa. Je těžké, alespoň pro mne, představit si v uplynulých padesáti letech alternativní politická uspořádání či ekonomické politiky, které by přesunuly významnou část majetku dnešních bohatých států do dnešních států chudých.
Umím si snadno představit alternativy, například vítězství komunistů ve volbách v Itálii a Francii po druhé světové válce, které by zbídačily státy, jež jsou dnes na bohatém Severu. Dokážu si rovněž představit alternativy, které by obohatily chudé státy: kdyby se Teng Siao-pching nestal čínským předákem v roce 1976, ale už v roce 1956, úkol by to tu splnilo. Ale alternativy, které by obohatily Jih za cenu úbytku bohatství Severu, by vyžadovaly masovou revoluci v psychologii člověka.
Taktéž bychom se neměli příliš znepokojovat tím, že někteří lidé jsou movitější než jiní. Někteří lidé pilněji pracují, šikovněji využívají své inteligence nebo prostě měli tolik štěstí, že byli v pravou chvíli na pravém místě. Nemám ovšem ponětí, jaká alternativní politicko-ekonomická uspořádání by mohla relativní bohatství jedinců uvést do užší shody s jejich relativními mravními nebo jinými ctnostmi. Problémy, které lze řešit, se týkají chudoby a sociálního zabezpečení – tedy zajištění sociální záchranné sítě –, nikoli nerovnosti.
Jsem však přesvědčen, že na úrovni jednotlivých společností nerovnost hrozí jako vážný politicko-ekonomický problém. Ve Spojených státech se příjmová prémie, již získávají držitelé diplomů ze čtyřletých univerzitních studií oproti lidem bez univerzitního vzdělání, zvýšila během uplynulých tří desítek let ze 30% na 90%, neboť požadavky ekonomiky na dovednosti předehnaly schopnost vzdělávací soustavy je uspokojovat. Poněvadž se požadované dovednosti získávané prostřednictvím formálního studia staly relativně vzácnějšími, tato vzdělanostní prémie narostla a stala se oporou nerovnějšího rozložení příjmů a bohatství.
Ceci Rouseová a Orley Ashenfelter z Princetonské univerzity dokládají, že nenacházejí žádné známky toho, že ti, kdo získávají nízké vzdělání, tak činí proto, že se jim vzdělání nevyplatí: ba zdá se, že výnos z dodatečného roku ve škole je vyšší u těch, kdo získají nižší vzdělání, než u těch, kdo se vzdělávají v hojné míře. Silnější úsilí o zvýšení průměrné úrovně vzdělanosti v Americe by zemi obohatilo a vyústilo by ve vyrovnanější distribuci příjmů i bohatství, neboť by přibylo vzdělaných pracujících a bylo by těžší najít méně kvalifikované pracující – a ti by tedy měli na trhu vyšší hodnotu.
Obdobně platí, že američtí ředitelé korporací a jejich nejbližší spolupracovníci vydělávají dnes desetkrát víc než o generaci dřív. Není to tím, že by pracovní nasazení ředitelů a jejich vyjednávací a manažerské schopnosti byly v současnosti desetkrát hodnotnější, nýbrž tím, že ubylo schopností ostatních podílníků v korporacích zamezovat manažerům a finančníkům v uchvacování větší části přidané hodnoty.
Podobné vzorce najdeme i jinde. Uvnitř každé země je nárůst nerovnosti, jehož jsme byli svědky během uplynulé generace, převážně důsledkem selhávání sociálních investic a změn v regulacích a očekáváních a nedoprovázelo jej žádné zrychlení celkového tempa hospodářského růstu. Z velké části to vypadá tak, že tyto změny v ekonomice a společnosti nepřinesly víc bohatství, ale jen přerozdělování bohatství směrem nahoru – úspěšný pravicový třídní boj.
Tento druh nerovnosti by měl být zdrojem znepokojení. Bill Gates, Paul Allen, Steve Ballmer a další milionáři a miliardáři z Microsoftu jsou bystří, pilní, podnikaví a právem movití. Ale jen prvních 5% jejich bohatství lze ospravedlnit jako ekonomickou pobídku motivující k podnikavosti a píli. Dalších 95% by dalo vzniknout mnohem větší sumě štěstí a příležitostí, kdyby bylo rovnoměrně rozděleno mezi občany USA nebo jiné lidi, než když z nich oni sami mají část spotřebovat.
Nerovná společnost je nutně společností nespravedlivou. Nejdůležitější věcí, již se rodiče v každé společnosti snaží pořídit, je náskok pro své děti. A čím jsou bohatší, tím větší tento náskok je. Společnosti, jež slibují rovnost příležitostí, si tedy nemohou dovolit dopouštět, aby příliš narůstala nerovnost podmínek.
J. Bradford DeLong vyučuje ekonomii na Kalifornské univerzitě v Berkeley. V administrativě prezidenta Clintona byl náměstkem ministra financí USA.
Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from J. Bradford DeLong or return to our home page.
|
|
