A Window on Russia
Na cestě k liberální diktatuře?
Mikhail Delyagin
|
|
|
|
MOSKVA: Prezidentské volby v Rusku, které se mají konat příští měsíc, vypadají už dnes spíš jako korunovace. Všichni stojí v úžasu před rychlostí, s jakou Vladimir Putin zdánlivě neodolatelně míří směrem vzhůru. Co stojí za jeho fenomenálním politickým úspěchem?
Odpověď je, zeširoka vzato, prostá: Putin vzal za ruku Borise Berezovského a Anatolije Čubajse (kteří dohromady ovládají většinu bohatství Ruska a veřejného prostoru), sjednotil je a postavil se do jejich čela. Výsledkem tohoto sňatku z rozumu je, že na samé špičce moci v Rusku se teď vyhřívá bývalý úředník KGB s nejasnou minulostí, silný vůdce, jehož dřívější aktivity daly vzniknout spekulacím o nelegálním obohacování a o podezřelých machinacích s nemovitostmi, které Jelcinovo Rusko údajně tutlalo a krylo.
Putin dává tomuto sňatku do vínku kontrolu nad bezpečnostními ministerstvy, jež jsou – jak už je tomu v Rusku zvykem – základním předpokladem moci a zároveň jedním z pilířů Putinovy politické bašty. Putin si tuto svou přednost obezřele střeží, proto dohled nad ní svěřil do loajálních rukou Sergeje Šojgiu, který je v mnoha ohledech Putinovým klonem, neboť z trosek starého sovětského systému obrany za krátkou dobu vybudoval své vlastní uzavřené a tajnůstkářské impérium.
Druhou složkou Putinovy bašty politické moci je (za vydatné pomoci jeho klanových spojenců) skrytá kontrola nad ruskými sdělovacími prostředky. Politolog Sergej Markov označil dnešní Rusko za “manipulativní demokracii”, tj. za systém, kde za fasádou demokratických institucí tahá státní moc za nitky všeho a všech. Tak například během prosincových voleb do Dumy použila vláda (v rozporu s platným volebním zákonem) svůj vliv k tomu, aby dala skrytým i otevřeným způsobem najevo svou podporu “straně mocných”, tedy Jedinstvu. To, že vedoucí představitelé státu ignorují zákon, který jim nevyhovuje, vyvolává v Rusku nepříjemné vzpomínky, zatímco rozhodující vliv vlády nad médii připravuje veřejnost o jakýkoli vliv na dění ve státě, což je nadmíru lehkovážné.
Třetím článkem Putinova řádu je propojení na novou ruskou oligarchii, jíž rovněž dali život jeho rádcové. Pokud jde o ekonomiku, Putin je nepopsaný list, který jeho družina (tj. klany Berezovského a Čubajse) ráda popíše. Cena takového kroku bude ovšem mnohem vyšší, než krach ze srpna roku 1998, který byl následkem politiky stejných lidí. Důsledky této krize názorně předvedly, že i tak nevyvinutá demokracie, jako je Rusko, je dost silná na to, aby sesadila ekonomicky nezpůsobilou vládu. Další privatizace přirozených monopolů, jež by byla pouze další příležitostí pro zločineckou a zkorumpovanou elitu k naplnění svých kapes, by si zřejmě vyžádala zašlapání i těch posledních pozůstatků demokracie, jež existovaly za Jelcina. Tak by se Rusko dostalo na cestu jakési “liberální diktatury”.
Konečně posledním pilířem Putinovy mocenské bašty je jeho vliv nad Dumou. Tato moc je zdánlivě demokratická, neboť strany tzv. “kremelského bloku” drží v parlamentu většinu hlasů. Toho bylo ovšem dosaženo prostřednictvím cynického spojenectví s komunisty, kteří tak v daném politickém zřízení získali nové postavení, jež následně vzkřísilo jejich schopnost participovat v mocenské hře. Toto spojenectví mohlo vzniknout právě proto, že komunisté, kteří možná nerozumějí politické reformě a ekonomice, velmi dobře rozumějí nepokrytému využívání – a zneužívání – moci.
Finanční sektor, média, policie, úplatní politici – to samo o sobě může stačit k potlačení jakékoli opozice vůči Putinovi. Nejenže Duma bude teď zřejmě loutkový parlament, podobně jako byl Nejvyšší sovět; bude dokonce schopna “demokraticky” zlikvidovat všechny náznaky pravé demokracie v Rusku.
Putinovým úkolem nyní bude zajistit, aby jeho vztahy se Západem nebyly tolik zatrpklé. Jeho válka v Čečensku, která je doma sice populární, je příčinou velkého množství negativních reakcí v západním tisku, ačkoli odezva americké vlády je pouze vlažná. Skutečnou prověrkou toho, zda je Putin schopen přesvědčit Ameriku, že si Rusko zaslouží dlouhodobý zájem Západu, není ovšem Čečensko, nýbrž boj proti korupci, jíž nejlépe ztělesňuje právě Berezovskij. Americký prezident Clinton prohlásil, že boj s korupcí je v současné době prioritou Ruska; a úřad švýcarského státního zástupce přislíbil, že Rusku poskytne veškerou potřebnou dokumentaci k “případu Berezovského”.
Kdyby se Putin k Berezovskému obrátil zády, třeba jen povrchně, a přinutil jej zmizet z politické scény, mohl by si tím polepšit reputaci, a dokonce v květnu získat finanční pomoc Mezinárodního měnového fondu. Navíc to dost dobře může být v Putinově osobním zájmu. Odstranění Berezovského těsně před prezidentskými volbami by bylo vhodným reklamním tahem a zároveň cestou, jak umlčet “nevhodné svědky” z Jelcinova okolí. Pokud se protikorupční tažení zaměří výhradně na Berezovského, budou ostatní zticha. Pokud bude Berezovského trest spíše symbolický než skutečný, bude zticha i sám Berezovskij. Odstranění Berezovského by navíc Putinovi umožnilo získat přímou kontrolu nad mediálním impériem Berezovského: další injekce jeho osobní moci.
Co je dobré pro Putina, nemusí být ale dobré pro Rusko. Válka, kterou Putin svádí v Čečensku, mu dovoluje podržet názor veřejnosti v mobilizovaném stavu a obviňovat přitom opozici z nedostatku vlastenectví nebo dokonce z vlastizrady. Jenže už podruhé během deseti let pohřbívá Rusko v čečenských horách a městech svůj potenciál pro budoucí hospodářský rozvoj. Pro jakési manévry je nyní v ruském hospodářství málo jen prostoru: kladný dopad devalvace je ten tam, světové ceny ropy opět klesají (a s nimi i nejdůležitější zdroj státních příjmů), dluhová krize přetrvává. Pokušení zmírnit tyto rány vytištěním nových peněz při příležitosti prezidentských voleb jen dále zhorší tíživou finanční situaci země.
Narůstající ekonomické prohry nakonec možná Putina přinutí k tomu, aby se vydal stejnou žalostnou cestou, kterou před ním vyšlapal Jelcin: bude dávat ruce pryč od neúspěšné ekonomiky, s tím, jak se země bude potácet od krize ke krizi, bude rozpouštět vlády, a při tom všem bude doufat, že stojí dostatečně vzadu, aby nakonec přežil. Pro Rusko to bude znamenat další odliv mozků a ještě větší ponížení.
Michail Deljagin, člen strany Otečestvo (Vlast), byl dříve ekonomickým poradcem bývalého ruského premiéra Jevgenije Primakova.
Copyright Project Syndicate 2012
You might also like to read more from Mikhail Delyagin or return to our home page.
|
|
