Íránská vláda, podobna Severní Koreji, od konfrontace ohledně svého jaderného programu neustoupí. Proč by měla? Jaderná zbraň je nejzazší garancí, že Spojené státy nikdy nebudou schopny Íránu udělat to, co provedly Iráku. Navíc tento zápas s USA sjednocuje tolik potřebnou domácí podporu.

Co tedy mohou USA pro oslabení íránské pozice udělat? Coby čtvrtý největší vývozce ropy na světě Írán nesmírně profituje ze ztrojnásobení globálních cen ropy během posledních čtyř let. Jeho ekonomická stabilita je na příjmech z ropy závislá, takže právě tady jsou íránští vládci zranitelní.

Američtí diplomaté nikdy nebudou Radu bezpečnosti OSN přemlouvat k zavedení sankcí na íránské energetické vývozy. Bushova administrativa však může usilovat o zmírnění globálních cen energií – a měla by začít odmítáním nechat se polapit do pasti rostoucích napětí, kdykoli se íránskému prezidentu Mahmúdu Ahmadínedžádovi zachce.

Ahmadínedžád projevil vynalézavost při vedení diplomatického střetu. Jeho vláda odmítla mezinárodní výzvy k ukončení obohacování uranu, ignorovala termíny stanovené OSN, vyzbrojila irácké milice, dodala Hizballáhu zbraně pro útoky na Izrael, popřela holocaust a uspořádala vojenská cvičení poblíž Hormuzského průlivu, skrze který prochází 40% světové ropy dopravované po moři. Všechny tyto provokace posilují tlak na růst cen ropy, čímž obohacují íránskou vládu.

Když nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí naznačil, že by Írán mohl hrát ropnou kartou, ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová myšlenku odmítla. „Jednoduše si připomeňme, že Írán je ve svém rozpočtu z nějakých 80% závislý na ropě,“ řekla, takže prý „skutečně není schopen přežít výpadek.“

Jestliže ale Írán z mezinárodních trhů stáhne umírněná množství ropy, cenové nárůsty pravděpodobně všechny ztráty příjmu způsobené snížením dodávek vykompenzují (možná úplně). Navíc každé ohrožení Hormuzského průlivu by Íránu umožnilo donutit ceny k růstu i bez snížení produkce. Není náhodou, že prakticky každý veřejný krok, jenž íránská vláda za poslední rok učinila na mezinárodním jevišti, zvýšil riziko na energetických trzích.

Občas USA účinně – byť nezáměrně – pozici Íránu podkopaly. Letos v létě Bushova administrativa nabídla Íránu přímé rozhovory. V září Bush pronesl nečekaně tlumený projev před Valným shromážděním OSN. Odpor k sankcím ze strany Ruska, Číny a Francie přesvědčil představitele USA, že je třeba „ponechat více času na diplomacii,“ než se začne naléhat na trestní řízení v Radě bezpečnosti.

Všechna tato rozhodnutí se přičinila o návrat uvolněnosti na trhy s energií. Ceny ropy se snížily z hodnot přesahujících 78 USD za barel v půli července na méně než 60 USD na začátku října. Tento pokles – v nemalé míře plynoucí ze zmírnění napětí ohledně íránského jaderného programu – bere íránské vládě peníze, čímž zesiluje domácí potíže režimu.

Inflace v Íránu roste, snad až o 20%. Chameneí 1. října vyzval Ahmadínedžáda, aby tento narůstající problém řešil. Byly zmrazeny ceny vybraného dotovaného zboží a služeb a kvůli rostoucí inflaci se tyto dotace vládě nadále prodražují. Ba vláda naznačuje, že by mohla začít vydávat benzín na příděly. Nezaměstnanost se drží asi na 12% a mezi mladými lidmi je zřejmě dvakrát vyšší.

USA mohou podrýt íránský režim, budou-li se vyhýbat prohlášením a činům, jež napomáhají zvýšení cen energií a posilují íránské hospodářství. Úředníci státní správy by měli zchladit politickou teplotu. Měli by Íránu nabídnout přímé rozhovory. Bush by měl pozvat Ahmadínedžáda do Washingtonu. Anebo ještě lépe do Crawfordu. A připravit mu snídani.

Washington rovněž může naléhat na Saúdovce, kteří ovládají prakticky veškeré záložní kapacity světa, aby udržovali vysoký objem těžby s cílem mírnit ceny. Podpora, již Írán věnuje posunu regionální mocenské rovnováhy směrem k šíitským muslimům, je pro sunnity vládnoucí v Saúdské Arábii větší hrozbou než pro USA.

Ano, Ahmadínedžád si zřejmě najde způsob, jak konflikt znovu vyostřit. Nikdo nemůže Íránu zabránit v ohrožování Hormuzského průlivu. Nikdo však za to nemůže přičítat vinu USA, když Bush nabízí rozhovory.

Írán pravděpodobně na vývoj jaderné zbraně potřebuje dva nebo tři roky. Jak silné bude tou dobou Ahmadínedžádovo domácí postavení? Pokud mu USA neposkytnou hrozby, jež mu pomáhají sešikovat domácí podporu, nezdar při oživení íránského hospodářství jeho pozici na domácí scéně podemele. Nižší ceny ropy by znamenaly méně peněz, které by bylo možné vynaložit na domácí projekty povzbuzující jeho popularitu – anebo na jaderný program.

Jestliže osekávání íránských ropných příjmů nedokáže Ahmadínedžáda oslabit, USA neztratí vojenské možnosti. Podkopání jeho domácího postavení snižováním íránských tržeb má ovšem větší naději na úspěch než diplomatické snahy přesvědčit režim k dobrovolnému upuštění od obohacování uranu nebo donucovací sankce.

Uvolňování napětí Bushovi nevynese body u těch, kdo dávají přednost silové strategii. Konfrontační přístup administrativy však selhává, neboť je právě tím, co si íránští vládci přejí.