Bývalý syrský poslanec a politický vězeň Mamún al-Homsi, kurdský aktivista Džengízchan Hasso z Výkonné rady Národního shromáždění Kurdistánu a já jsme se nedávno setkali s prezidentem Georgem W. Bushem v Oválné pracovně. Hodinové schůzky se zúčastnili také poradce pro národní bezpečnost Steven Hadley, zástupce poradce pro národní bezpečnost Elliott Abrams, poradce viceprezidenta pro národní bezpečnost John Hannah a další úředníci.

Mnozí pozorovatelé považovali naši schůzku, k níž došlo bezprostředně po konferenci v Annapolisu, kde se sešli představitelé všech arabských států – včetně Sýrie – a Izraele, za projev nevůle Bushovy administrativy normalizovat bilaterální vztahy se Sýrií či uzavřít s tamním režimem jakoukoli dohodu.

Tyto názory skutečně nemusí být daleko od pravdy. Vždyť když s námi Bush hovořil, nesnažil se skrývat opovržení syrskými vládci a odmítl možnost přímých rozhovorů nebo zlepšení vztahů. Bushův negativní verbální projev během naší schůzky převážil nad „pozitivní řečí těla“, jíž si syrský velvyslanec ve Spojených státech Imad Mustafa údajně povšiml během krátkého setkání s ministryní zahraničí Condoleezzou Riceovou na schůzce v Annapolisu. Všichni víme, kdo má v rukou opratě.

My jsme zase zdůraznili zhoršující se lidskoprávní situaci v Sýrii. Ba sotvaže naše schůzka skončila a zatímco si svět připomínal mezinárodní den lidských práv, syrský režim zahájil rozsáhlou zatýkací a zastrašovací kampaň namířenou proti některým z nejvýznačnějších disidentů v zemi. Třebaže mnozí byli během několika hodin propuštěni, někteří ve vězení zůstávají.

Také toto dění podtrhuje význam setrvalého důrazu na propagaci lidských práv a demokracie. Sílící cynismus v tomto ohledu je skutečně nebezpečným trendem, protože právě tady jde o věc, která obyvatele Středního východu stále ještě přitahuje a může být v bitvě západních mocností o srdce a myšlení lidí v regionu nesmírně ku prospěchu.

Americká „agenda svobody“ není příčinou současné lopoty na Středním východě. Problém tkví v nedostatku důslednosti při jejím prosazování, v neschopnosti zajistit jí širší mezinárodní podporu a v chování samotných USA, které tuto agendu prezentují ne jako Marshallův, ale spíš maršálův plán.

Ať už je příčinou těchto nedostatků cokoli, ponaučením, které by si američtí a evropští tvůrci politik měli vzít, je, že cíl – napomáhání demokratizaci a modernizaci – se nemění, navzdory potřebě změnit taktiku.

Opuštění agendy svobody by jen potvrdilo dosud obecně rozšířenou představu, že jediné, o co USA na Středním východě opravdu jde, je ropa a izraelská bezpečnost, na úkor všeho ostatního, včetně regionálního rozvoje a prosperity arabských a muslimských národů. Toto obvinění stále usnadňuje nábor členů do extremistických skupin a je třeba mu účinně kontrovat, aby se zabránilo vzniku nových front ve válce proti teroru.

Pravda, agenda svobody nezmění přístup lidí přes noc, ale jestliže se bude uskutečňovat důsledně, po delší dobu a s podporou obou hlavních politických stran v USA – a s vytrvalejší podporou v Evropě –, bude naděje, že udělá významné pokroky.

Je tady mnoho „jestliže“, ale prodemokratičtí aktivisté mohou žít jedině nadějí, či jak řekl zesnulý syrský dramatik Saadalláh Wanús, jsou k naději odsouzeni.

Navzdory jeho dosavadním smíšeným výsledkům se zdá, že Bush tuto naději sdílí. Bude pro příštího amerického prezidenta platit totéž?