Thursday, November 27, 2014
8

Dluh a klam

NEW HAVEN – Ekonomové rádi hovoří o prazích, jejichž překročení přináší potíže. Na tom, co říkají, je obvykle kus pravdy. Jenže veřejnost často na jejich výroky reaguje přehnaně.

Vezměme si za příklad poměr zadlužení k HDP, dnes tolik zmiňovaný ve zpravodajství v Evropě a ve Spojených státech. Občas se říká, téměř jedním dechem, že řecký dluh dosahuje 153 % tamního ročního HDP a že je Řecko insolventní. Spojme si tyto výroky s nedávnými televizními záběry Řeků bouřících se v ulicích. Jak to dohromady působí?

Tady v USA to může vypadat jako vyobrazení naší budoucnosti, neboť veřejný dluh se nebezpečně přibližuje hranici 100 % ročního HDP a nepřestává růst. Ale možná že je ten obrázek v našich představách až příliš živý. Co když se lidé domnívají, že země ztrácí platební schopnost, jakmile její dluh překročí hranici 100 % HDP?

To by byl samozřejmě nesmysl. Vždyť poměr dluhu (měřeného v měnových jednotkách) a HDP (měřeného v měnových jednotkách v poměru k času) vychází v jednotkách čistého času. Na používání roku jako této jednotky není nic zvláštního. Rok je doba, kterou Země potřebuje k obkroužení Slunce, což nemá žádný specifický ekonomický význam, s výjimkou sezónních oblastí hospodářství, jako je zemědělství.

Ze středoškolské výuky přírodních věd bychom si měli pamatovat: vždy dávejte pozor na jednotky míry. Popleťte jednotky a sami sebe naprosto zmatete.

Kdyby ekonomové automaticky čtvrtletní data HDP neanualizovali a nenásobili čtvrtletní HDP čtyřmi, poměr řeckého zadlužení k HDP by byl čtyřikrát vyšší než teď. Kdyby HDP automaticky dekadizovali, tedy nenásobili čtvrtletní výsledky HDP čtyřmi, ale čtyřiceti, dluhové břemeno Řecka by dosahovalo 15 %. Z hlediska platební schopnosti Řecka by takové jednotky byly relevantnější, poněvadž země své dluhy nemusí zcela splatit do jednoho roku (pokud v důsledku krize neztratí schopnost současný dluh refinancovat).

Část národního dluhu Řecka je mimochodem závazkem vůči Řekům. Jako takové dluhové břemeno žalostně bagatelizuje závazky, jež Řekové mají mezi sebou (převážně ve formě rodinných závazků). Poměr dluhu k ročnímu HDP (včetně neformálních dluhů) kdykoli v dějinách výrazně překračoval 100 %.

Většina lidí o těchto věcech nepřemýšlí, když reagují na medializovaný poměr dluhu k HDP v titulcích. Opravdu mohou být tak hloupí, že se těmito podíly nechají zmást? Když promluvím z vlastní zkušenosti, musí říct, že mohou, protože i já, profesionální ekonom, se tu a tam musím brzdit, abych neudělal tutéž chybu.

Ekonomové lpící na modelech světa založených na racionálních očekáváních to nikdy nepřiznají, ale velkou část toho, co se na trzích děje, dává do pohybu ryzí hloupost – anebo spíš nepozornost, špatná informovanost ohledně fundamentů a přehnaná pozornost věnovaná novinkám, které právě kolují.

Současné dění v Řecku je ve skutečnosti působením mechanismu společenské zpětné vazby. Něco mezi investory začalo vyvolávat obavy, že u řeckého dluhu je nepatrně vyšší riziko eventuální neschopnosti splácet. Nižší poptávka po řeckém dluhu způsobila pokles jeho ceny, takže jeho výnosy ve smyslu úrokových sazeb vzrostly. Kvůli vyšším sazbám bylo pro Řecko těžší refinancovat dluh a to vyvolalo fiskální krizi, která vládu přinutila zavádět rázná úsporná opatření, což vedlo k veřejným nepokojům a hospodářskému krachu, který mezi investory ještě dále posílil skepsi ohledně schopnosti Řecka splácet dluh.

Tato zpětná vazba nemá nic společného s tím, že by poměr ročního HDP k zadlužení překročil určitý práh, pokud tomu ovšem nevěří ti, kdo k této vazbě přispívají. Jistěže, tento poměr je faktorem, který by nám pomohl posoudit rizika negativní zpětné vazby, neboť vláda musí dříve refinancovat krátkodobý dluh, a pokud krize zvýší úrokové sazby, úřady dříve či později pocítí silný tlak na fiskální úsporná opatření. Příčinou zpětné vazby ale tento poměr není.

Pojednání s názvem „Growth in a Time of Debt“ (Růst v čase dluhu), jež loni sepsali Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff, je široce citováno pro svou analýzu 44 zemí v průběhu 200 let, která odhalila, že když vládní dluh překročí 90 % HDP, země trpí pomalým růstem a ztrácejí asi jeden procentní bod z ročního tempa.

Člověk by se mohl nechat zmást a usuzovat, že 90 % vyvolává dojem příšerné blízkosti ke 100 %, a proto se začíná zle dařit zemím, které se do takové šlamastyky dostanou. Když si ale člověk pojednání pozorně přečte, je jasné, že Reinhartová a Rogoff si 90 % hranici vybrali téměř náhodně. Rozhodli se, bez jakéhokoli vysvětlení, rozdělit poměry zadlužení k HDP do následujících kategorií: do 30 %, 30-60 %, 60-90 % a nad 90 %. A ukazuje se, že tempa růstu klesají ve všech těchto kategoriích, neboť poměr zadlužení k HDP se zvyšuje, jen k tomu v poslední kategorii dochází poněkud silněji.

Dále je tu také otázka reverzní kauzality. Poměry zadlužení k HDP obvykle narůstají v zemích s ekonomickými nesnázemi. Je-li součástí příčin to, že vyšší poměr zadlužení k HDP koresponduje s nižším hospodářským růstem, máme už méně důvodů si myslet, že by se země měly vyššímu poměru vyhýbat, neboť z keynesiánské teorie plyne, že fiskální úspory hospodářskou výkonnost neposilují, nýbrž podrývají.

Zásadní problém, před nímž dnes stojí velká část světa, tkví v tom, že investoři přehnaně reagují na poměry zadlužení k HDP, obávají se nějaké magické hranice a předčasně vyžadují programy fiskálních úspor. Žádají od vlád, aby osekávaly výdaje, dokud jsou jejich ekonomiky stále zranitelné. Domácnosti dostávají strach, takže také omezují výdaje a podniky jsou zrazovány od půjček k financování kapitálových výdajů.

Ponaučení je jasné: Měli bychom se méně znepokojovat poměry a prahy a více si všímat naší neschopnosti porozumět tomu, že tyto indikátory jsou umělé – a často irelevantní – konstrukty.

  • Contact us to secure rights

     

  • Hide Comments Hide Comments Read Comments (8)

    Please login or register to post a comment

    1. CommentedKeven Vance

      I don't understand this at all. Yes, debt/GDP is a unit of time, so a debt ratio of 150 percent is in fact 1.5 years. But there's a natural interpretation: it would take 1.5 years for an economy to produce output sufficient to repay the entire debt. And given the limits that exist on a government's ability to appropriate output, it's easy to see why larger numbers would be bad. And the argument about how the debt ratio would be four times larger if we used quarterly GDP is just wrong. If we used quarterly data, the debt ratio example above would be six quarters, and if we used monthly data it would be 18 months. It's exactly the same.

    2. CommentedVan Poppel charles

      when I read this and other studies of Prof Shuller, I am wondering why he missed the 2012 reward of economics Nobel price; or is /was he too keynesian minded?

    3. CommentedMatthew Cowan

      There are a lot of delusions about government debt and deficits, including a popularly held delusion that the debt/GDP ratio is not extremely important.

      We need only look at our own history and the experiences of other countries to prove that it is important. In the US, we experienced an excellent economy for the latter half of the 1990's following congressional bills passed to reform spending and balance budgets.

      Conversely, in the US we have experienced an anemic recovery over the past 3 years despite record high levels of spending and deficits. Keynesian theory would dictate that our economy should have taken off given the level of deficit spending we've engaged in with 4 consecutive $1 trillion+ deficits, yet unemployment remains at historically high levels and real GDP growth is well below historical trends.

      In other countries, the same story proves accurate. The Northern European countries fared very well, comparatively, during the most recent global slowdown when compared to countries that engaged in deficit spending and increased the debt/GDP.

      Japan, in particular, has engaged in the largest scale buildup of debt over the past 20+ years. From 1980-1990, its debt/GDP ratio was relatively stable at about 70%. It experienced a recession in 1990 and began increasing its debt/GDP ratio in order to spend its way out of the crisis. Real GDP growth from 1980-1990 ranged from 3%-5% in Japan and since 1990-present GDP growth has ranged from 0%-2.5%.

      Economists who write off a loss of 1% per year of GDP growth in order to justify higher debt/GDP ratios, typically because it favors their political priorities, forget the most powerful concept of finance and economics: compounding. One percent in any given year is not the end of the world (although it is about $160 B of GDP in the US, not a small amount by any standard), but compound that out over several years and you've missed out on quite a bit of economic growth.

      Debt/GDP ratios do matter. The 1 year convention is what it is and if we used the 10 year convention, the issues would still be the same, it would just be the critical 10% threshold that was surpassed. It is sad to see an economist write off a metric of economic peformance as not a big deal. Perhaps he won't give out grades to his students this year because they aren't that important either.

    4. CommentedStefan Schuetzinger

      I like Shillers' unorthodox approach. But he is wrong in a fundamental point. We don't count debts in GDP per year, because our thinking is "in years", but because interest capitalizes after 365 days. So a year has "a particular economic significance".

      I agree, that the 100%-threshold is - to a certain extent -irrational. But is Mr. Shiller willing to lend his money to an economy, which is not competive and which has already accumulated a huge debt-burden ?


    5. CommentedPierluigi Molajoni

      The lesson is simple: we should worry less, but for the fact that governments have borrowed from investors driven by pure stupidity – or, rather, inattention, misinformation about fundamentals, and an exaggerated focus on currently circulating stories.
      Read more at http://www.project-syndicate.org/commentary/debt-and-delusion#CXQGpKclRJh1Hp7z.99

    6. CommentedKapil Khetan

      All debt including zero coupon debt, can be quoted as having some annual interest cost. So don't see why Prof Shiller makes such a big deal about a rough ratio. Naturally, one can get more accurate by discussing interest coverage (interest payment divided by taxes collected). Interesting to hear Prof Shiller's criticism, but would have been even better to hear about the alternative suggested.

    7. Commentedphilip meguire

      Shiller makes a good point, one grounded in the careful attention to units of measurement that he (and I) were taught in high school. GDP is a flow per unit time. GDP is reported annually and quarterly. This is convenient and conventional, but also entirely arbitrary. Hence the denominator of the debt to GDP ratio features a periodic time unit, the choice of which is arbitrary. The longer the time unit, the lower the ratio. Hence the ratio of debt to GDP is arbitrary and meaningless.

      However, Shiller seems to imply that there is no need to worry about the level of govt. borrowing, and that is an impression I wish to forestall.

      I submit that there are basic three categories of public debt. that held by (1) the central bank and public trust funds, (2) by domestic private parties, and (3) foreign entities. Finally, there is (4), debt used to finance long lived infrastructure projects, about which I will say no more than that this is a very valid use of the govt's borrowing power. (1) is scarcely debt at all, because what is a liability to the Treasury is also an asset of another branch of the Federal govt. (3) is the most troubling, especially when the debt is denominated in a foreign currency (a problem for the PIGS but not for the USA).

      So anything divided by GDP should have the same time unit as GDP itself. I propose the interest paid on the debt, calculated for each of (2) and (3) in the preceding paragraph. This is a measure of the carrying cost of the part of the Federal debt that is owed to parties outside the Federal govt.

      The USA NIPA report the interest paid on (3). The Fed discloses the interest on the Federal debt it holds. So far so good. But calculating the interest paid on debt held by Federal govt. trust funds is not easy. (2) is easily calculated as the residual after calculating (3) and (1), but I bet calculating (1) will prove elusive. I invite the NIPA, especially Table 3.2, to adopt the framework I set out here.

      The only way to evaluate the interest to GDP ratio is relative to the historical record. Recent values of the interest to GDP ratios calculated from the available NIPA data are not too worrying, simply because nominal interest rates are so low. But current nominal rates imply negative real rates. When interest rates rise, the interest to GDP ratio will rise, as will the fraction of every Federal tax dollar devoted to interest on the privately held public debt. Taxes will have to rise, or current government expenditure will have to be cut. This is the sense in which the rise in Treasury borrowing this century amounts to a Sword of Damocles hung over the American economy.

      The problem is that two tax-related ratios currently have values that are unusually low by historical norms. One such ratio is that of Federal income and payroll taxes to nonimputed personal income. The other is of corporate income taxes to corporate cash flows, which is lower now than at any time since the Great Depression. Raising those ratios to the their average levels over 1987-2007 would generate approximately 350B of tax revenue. Further tax increases and expenditure cuts may be needed to get our house in order.

      The Flow of Funds accounts reveal that American corporations currently hold about 2.5 trillion of financial assets having a low risk of capital gain or loss. Corporate profits are at an all-time high, but capital expenditures are anemic. I conclude that the American corporate sector broadly understands that current American fiscal policy is a temporary fool's paradise.

    8. CommentedFernando Fuster-Fabra

      The most sensible analysis I have read in decades that makes macro-Economic more understandable. Without being an economist but with wide experience in project management, I have always argued against the average and median stats delivered by economic experts with little or no considerations of "time" as a resource. It has been my point of view that all projects handle 3 basic resources money & materials, human resources and time. If you are short of one, then you need to compensate with any of the two others. Thus, in a systemic crisis as the one today, we need more time to pay up debt and/or more money to produce growth.

    Featured