V době, kdy se Evropská unie připravuje na oslavy březnového 50. výročí Římské smlouvy, panuje všeobecný dojem, že tato instituce je na kolenou. Evropská integrace jako by v roce 2005 narazila na své Waterloo, když Nizozemci a Francouzi nečekaně v referendech poslali ke dnu návrh evropské ústavy.

Sdělovací prostředky se od té doby zaměřují na paralýzu, který údajně zachvátila rozhodovací proces v EU, avšak realita je jiná. Unie ani zdaleka netrpí žádnou nezvratnou nepřízní osudu: funguje jako obvykle a v tichosti pokračuje v koncipování nových strategií a projektů.

Stačí se podívat na některé nedávné titulky. EU sestavuje energetickou a ekologickou strategii, která si klade za cíl ukončit sebezničující konkurenční boj o ropu a plyn v Evropě a současně postavit Evropu do čela celosvětového úsilí o zastavení klimatických změn. Společná zahraniční a bezpečnostní politika unie možná ještě nemusí znamenat, že Evropa hovoří ke světu jednohlasně, nicméně se stále utváří a již nyní dokázala vyléčit některé rány způsobené neshodami ohledně války v Iráku. Neméně důležitá je skutečnost, že pokračuje evropská hospodářská integrace, kdy euro posiluje a na obzoru se rýsuje jednotný trh finančních služeb.

Nešťastná nabídka EU vytvořit společnou ústavu pramenila z obav, že rozhodovací mechanismy budou přetíženy vstupem mnoha nových členů do unie, nejprve v květnu 2004 a poté na počátku letošního roku. Ústavní smlouva byla původně koncipována tak, aby tento systém zmodernizovala, a teprve později přerostla v přemíře nadšení ve zdlouhavý a nabubřelý dokument, který je dnes mrtvým cárem papíru.

Přesto existují náznaky, že stroj EU si zatím vede docela dobře i bez ústavy. Objem závazných pravidel EU byl v loňském roce téměř navlas stejný jako před deseti lety. V letech 2005 a 2006 pokračoval tok směrnic, regulací a s nimi souvisejících zpráv, zelených knih a komuniké stejným tempem – totiž 2800 dokumentů ročně – jako v roce 1996, kdy stál v čele Evropské komise Jacques Delors a kdy byl projekt EU všeobecně oslavován jako nezadržitelný. Brusel je dnes vládním městem podobným Washingtonu, D. C., přestože je to současně také místo, kde složitá jednání mezi 27 členy unie postupují jen lopotně a pomalu vpřed.

A kromě toho všeho vypadá zdravěji i evropská ekonomika. V Německu, které je hospodářskou lokomotivou EU, klesá nezaměstnanost a vzrůstá podnikatelská důvěra. V celé Evropě se pak zdá, že pozitivní dopady strategie rozšíření, která v posledních třech letech přivedla do unie 10 někdejších komunistických zemí, vytvářejí nový pocit sebedůvěry.

Nic z toho by nás nemělo překvapovat. K zastavení integrace, natožpak k jejímu obrácení zpět, by bylo zapotřebí mnohem více než pouhé „škytavky“ v křehkém politickém procesu EU. Globální tlaky přimykající evropské státy těsněji k sobě jsou silné jako nikdy dříve, takže slepá ulička ústavní smlouvy EU nikdy nemohla vychýlit Evropu z kurzu na příliš dlouho.

Cesta před námi není samozřejmě ani zdaleka umetená. Zdá se však, že se na obzoru rýsuje konsensus o budoucnosti EU. Diplomaté a političtí analytici se obecně shodují, že klíčové prvky neúspěšné ústavy budou zachráněny z trosek a promění se v cosi na způsob „miniústavy“, jak ji loni na podzim navrhl na jednání organizace Přátelé Evropy v Bruselu Nicolas Sarkozy, horký favorit francouzských prezidentských voleb. O podrobnostech se lze zatím pouze dohadovat, ale panuje konsensus, že EU přijme řadu nejdůležitějších procedurálních mechanismů ústavy někdy v průběhu příštího roku.

EU ještě zdaleka nemá vyhráno. Koncipování soudržné politiky je při takovém počtu států, z nichž všechny mají poněkud odlišnou politickou kulturu, zákonitě obtížné. Představa, že ústavní krize drží vše na bodu mrazu, je ovšem mylná.

Mnohem větší problém spočívá v tom, že vlády členských zemí EU se tak úporně soustředily na detaily „budování Evropy“, že zanedbaly širší strategické otázky. Vede se jen malá nebo vůbec žádná diskuse o tom, kam Evropa směřuje a jakou Evropu si její obyvatelé přejí.

Je poněkud zvláštní, že ani americký unilateralismus za prezidenta George W. Bushe nevyprovokoval vážnou debatu o budoucí roli Evropy ve světě. Problémem EU není takzvaná „ústavní krize“, ale spíše absence zřetelné politické identity.