Against the Current
11. září a nové autoritářství
Ralf Dahrendorf
|
|
|
|
Pět let po útocích na Dvojčata v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu už „11. září“ není jen pouhé datum. Vstoupilo do dějepisu jako začátek něčeho nového, snad nové éry, každopádně však jako okamžik změny. Ani bombové útoky teroristů v Madridu, Londýně a v dalších místech nebudou zapomenuty, ale „11. září“ se stalo chytlavým obratem, téměř jako „srpen 1914“.
Avšak je to, co 11. září 2001 začalo, skutečně válka? Ne všichni jsou z tohoto amerického náhledu nadšení. Během vrcholné doby irského terorismu ve Velké Británii dělaly britské vlády jedna za druhou vše pro to, aby IRA nepřiznaly představu, že se vede válka. „Válka“ by znamenala přijetí teroristů jako legitimních nepřátel, v jistém smyslu srovnatelných protějšků v krvavém zápase, pro nějž existují uznávaná pravidla účasti.
V případě teroru nejde ani o správný popis, ani o užitečně volená slova, neboť teroristické činy je správnější charakterizovat jako činy kriminální. Jejich prohlášením za válku – a pojmenováním nepřítele, obvykle al-Káidy a jejího vůdce Usámy bin Ládina – vláda Spojených států ospravedlnila vnitřní změny, jež by byly v každé svobodné zemi před útoky z 11. září nepřijatelné.
Většina těchto změn byla začleněna do takzvaného „Vlasteneckého zákona USA“. Třebaže některé ze změn se týkaly pouze správních předpisů, celkovým účinkem vlasteneckého zákona bylo rozrušení velkých pilířů svobody, jako je habeas corpus , právo odvolat se k nezávislému soudu, kdykoli stát upírá jedinci svobodu. Zajatecký tábor v zálivu Guantánamo na Kubě se záhy stal symbolem něčeho neslýchaného: vazby bez soudu pro „nezákonné bojovníky“, jimž jsou upírána veškerá lidská práva.
Svět teď uvažuje, kolik ještě těchto osob zbavených lidství je a na kolika jsou vlastně místech. Pro všechny ostatní byl vyhlášen jakýsi stav ohrožení, který státu umožnil zasahovat do základních občanských práv. Kontroly na hranicích se pro mnohé proměnily v muka a na značné množství osob doléhá policejní perzekuce. Atmosféra strachu zkomplikovala život každému, kdo podezřele vypadá nebo jedná, zejména muslimům.
Taková omezení svobody se po svém přijetí nesetkala s příliš silným veřejným odporem. Právě naopak, obecně vzato se do problémů nedostali zastánci těchto opatření, nýbrž jejich kritici. V Británii, kde ministerský předseda Tony Blair plně podpořil americký přístup, vláda zavedla podobná opatření, a dokonce předložila novou teorii. Blair byl první, kdo prohlásil, že první svobodou je bezpečnost. Jinými slovy, svoboda neznamená právo jedince určovat svůj vlastní život, ale právo státu omezovat osobní svobodu ve jménu bezpečnosti, již může definovat jedině stát. To je začátek nového autoritářství.
Problém se vyskytuje ve všech zemích, jež postihuje hrozba terorismu, byť se to v mnoha z nich neprojevilo až tak příznačně. Ve většině zemí kontinentální Evropy zůstalo „11. září“ americkým datem. Probíhá dokonce debata – a existují jisté důkazy – ohledně otázky, zda angažovanost ve „válce proti terorismu“ ve skutečnosti nezvýšila hrozbu teroristických činů. Němci rozhodně tento argument využívají, aby se vyhýbali jednání, kdykoli je to možné.
Tento postoj ovšem nezabránil rozšíření čehosi, pro co se v některých jazycích používá německý výraz Angst , totiž úzkost. Rozlévá se nejasný pocit znepokojení. Lidé se cítí nesví a neklidní, zejména když cestují. Při každém železničním neštěstí či havárii letadla teď jako první padne podezření na teroristický čin.
To znamená, že 11. září znamenalo, ať přímo, či nepřímo, obrovský šok, a to jak pro naši psychiku, tak pro naše politické systémy. Byť se proti terorismu bojuje ve jménu demokracie, tento boj vedl k jejímu zřetelnému oslabení, zapříčiněnému úřední legislativou i všeobecnou úzkostí. Jedním ze znepokojivých rysů 11. září je to, že lze jen těžko porozumět jeho záměru kromě zášti pachatelů vůči Západu a jeho způsobům. Zásadní znaky Západu, demokracie a právní řád, však utrpěly víc v rukou jejich obhájců než těch, kdo na ně útočí.
Aby se v demokraciích postižených odkazem 11. září obnovila důvěra ve svobodu, je zapotřebí především dvou kroků. Zaprvé se musíme ujistit, že daná legislativa, která se vypořádává s výzvou terorismu, je striktně přechodná. Některá z dnešních omezení habeas corpus a občanských svobod mají doložky o dočasnosti, které omezují jejich platnost; všechny takové předpisy by měly pravidelně prověřovat parlamenty.
Zadruhé, ještě důležitější je, aby se naši lídři snažili znepokojení veřejnosti zklidnit, a ne jej využívat. Teroristé, s nimiž v současnosti vedeme „válku“, nemohou zvítězit, protože jejich temná vize si nikdy nezíská širokou všeobecnou legitimitu. Tím spíš je třeba, aby se demokraté při obhajobě svých hodnot chovali důstojně – v prvé řadě tím, je budou jednat v souladu s nimi.
Ralf Dahrendorf, autor mnoha knih a někdejší evropský komisař za Německo, je členem britské Sněmovny lordů, bývalým ředitelem London School of Economics a bývalým rektorem St. Antony’s College v Oxfordu.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Ralf Dahrendorf or return to our home page.
|
|
