Against the Current
Svoboda projevu před soudem
Ralf Dahrendorf
|
|
|
|
Není to tak dávno, co se ozýval jásot, že ve studené válce získal navrch svobodný svět a jeho hodnoty. Když se komunistické impérium zhroutilo, někteří lidé dokonce hlásali, že vítězství svobody a demokracie znamená „konec dějin“.
Dějiny však ze scény nikdy nezmizely; přinejlepším si udělaly desetiletou přestávku a jejich příští dějství ohlásily teroristické útoky na Spojené státy v září 2001. A zde se zápletka začala zamotávat. Ti z nás, kdo mají to potěšení žít v liberálním uspořádání, se z něj totiž nemohou radovat, ale musí svádět boj, aby je udrželi nedotčené a silné.
Od 11. září je ve jménu hájení svobody omezováno stále více svobod. Nové vízové požadavky a další překážky v cestování, důvěrnější data shromažďovaná vládami a všudypřítomné videokamery – neškodné a zároveň dotěrné –, to vše člověku připomíná spíše Velkého bratra George Orwella než esej O svobodě Johna Stuarta Milla.
Velká Británie není jedinou zemí, kde má být odvěké právo habeas corpus neboli nedotknutelnosti občana omezeno novou legislativou, která například prodlužuje přípustnou délku zadržování bez sdělení obžaloby. A pod tlakem se dnes ocitá i základní právo liberálního uspořádání, totiž právo na svobodu projevu.
Některá omezení jsou pochopitelným dědictvím minulosti, ale přesto musí být přezkoumána. V Rakousku byl nedávno zatčen historik David Irving, protože popíral holocaust. Ve vězeňské knihovně nicméně nalezl dvě z jím napsaných knih, které vedly k jeho zatčení! V Berlíně zase panuje značný rozruch ohledně možného znesvěcení památníku obětem holocaustu, ačkoliv jeho autor, americký architekt Peter Eisenmann, zastává uvolněnější přístup k tomu, co se v souvislosti s jeho dílem řekne či udělá.
K dalším omezením svobody projevu vedly novější spouštěcí mechanismy. V Nizozemsku sahá šok z vraždy filmaře Thea van Gogha velmi hluboko a vedl k volání po legislativní úpravě namířené proti nenávistným projevům. V Británii vedl návrh zákona o podněcování k náboženské nenávisti a terorismu k emotivním parlamentním debatám – a k pochybnostem o liberálním založení vlády Tonyho Blaira.
Mohou být takové požadavky na omezení svobody projevu vůbec někdy legitimní? První a principiální odpověď musí dozajista znít ne. Nepřátelé svobody totiž mohou zneužít všech svobod, avšak v případě svobody projevu je riziko vyplývající z jejího omezení bezpochyby větší.
Výhody spojené s tolerancí svobodného projevu navíc převažují škodu způsobenou jeho zneužitím. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen ukázal, že svobodný projev pomáhá zmírňovat dokonce i zdánlivě přírodní katastrofy, jako je hladomor, protože odhaluje způsoby, jimiž hrstka majetných kořistí na mnoha nemajetných. Jak nám připomíná organizace Transparency International, odhalená korupce je v mnoha případech korupcí zabráněnou. Tyto praktické důsledky dalece přesahují osvobozující efekt plynoucí z umožnění, aby lidmi vyjadřované názory posuzoval „trh myšlenek“, a nikoliv státní orgány.
Opravdu z tohoto pravidla neexistují žádné výjimky? Na mysl se dere klasický příklad, kdy někdo křičí v přeplněném divadle: „Hoří!“ V nastalé panice mohou lidé přijít k úrazu, nebo dokonce zemřít. Dnes nám dělá starosti štvaní – zneužívání svobodného projevu k provokování násilí. Nevím, kolik islámských předáků káže v mešitách vraždy a mrzačení a pomáhá mezi věřícími verbovat sebevražedné atentátníky; ale i kdyby jich byla jen hrstka, představují otázku, na niž je potřeba odpovědět.
Odpovídat by se však mělo opatrně. Mají-li totiž svobodné společnosti vzkvétat, měly by se hranice svobodného projevu vždy spíše rozšiřovat než zužovat. Podle mého názoru by se popírání holocaustu nemělo stavět mimo zákon, na rozdíl od požadavků na zabití všech či třeba jen jednoho Žida. Podobně i útoky proti Západu v mešitách, jakkoliv zvrácené, by se zakazovat neměly, na rozdíl od otevřeného podněcování ke vstupu do sebevražedných bojůvek.
A co pouhé velebení „mučedníků“, kteří zemřeli při vraždění jiných? Hranice mezi otevřeným a nevysloveným štvaním se nerýsuje snadno, ale i v tomto případě by měly být mantinely spíše širší než užší.
Svoboda projevu je nesmírná vzácnost, stejně jako důstojnost a bezúhonnost lidí. Obojí vyžaduje aktivní a bdělé občany, kteří se s jevy, jež se jim nelíbí, sami utkávají, místo aby vyzývali stát, ať proti nim zakročí on. Přímé podněcování k násilí je – a mělo by být – pokládáno za nepřijatelné zneužití svobody projevu; avšak mnohé z toho, co je na projevech Davida Irvinga a hlasatelů nenávisti odpudivé, do této kategorie nespadá. Jejich řečnění by mělo být odmítnuto prostřednictvím argumentů, nikoliv policie a věznic.
Ralf Dahrendorf, autor řady knih a někdejší evropský komisař za Německo, je členem britské Sněmovny lordů, bývalým rektorem London School of Economics a také bývalým rektorem oxfordské St. Antony´s College.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Ralf Dahrendorf or return to our home page.
|
|
