BRUSEL – Brazilský ministr financí Guido Mantega dobře vystihl současnou měnovou náladu, když hovořil o rýsující se „měnové válce“. To, co se jevilo jako bilaterální pře mezi Spojenými státy a Čínou ohledně měnového kurzu jüanu, zmutovalo ve všeobecný spor o kapitálové toky a měny.

Dnes jako by všechny země chtěly svou měnu znehodnotit. Japonsko obnovilo devizové intervence a americký Federální rezervní systém a Bank of England připravují další rozsáhlý nákup vládních dluhopisů – jde o proces zvaný „kvantitativní uvolňování“, který snižuje dlouhodobé úrokové sazby a nepřímo oslabuje měnu.

Čína úporně odolává americkému a evropskému tlaku, aby urychlila hlemýždí zhodnocování jüanu vůči dolaru. Země s rozvíjejícími se trhy se uchylují k řadě metod, jak odradit příliv kapitálu nebo sterilizovat jeho dopad na měnový kurz.

Zdá se, že pouze eurozóna tomuto trendu odolává, když Evropská centrální banka umožnila zvýšení krátkodobé úrokové sazby. Ani ECB však nemůže být lhostejná k rizikům zhodnocování, poněvadž silné euro může vážně zkomplikovat hospodářské změny v zemích, jako jsou Španělsko, Portugalsko, Řecko a Irsko.

Svět, ve kterém si každá země přeje slabší měnový kurz, má v dějinách obdobu. Stejná situace nastala už ve 30. letech, kdy jedna země za druhou opouštěly zlatý standard a snažily se exportovat svou nezaměstnanost. Všichni však nemohou mít slabou měnu současně, a tak byla povinnost bránit znehodnocování typu „ožebrač bližního svého“ svěřena v roce 1944 Mezinárodnímu měnovému fondu, který má podle Článků dohody oprávnění „uplatňovat pevný dohled nad politikou měnových kurzů“ členských zemí.

Vzhledem k tomuto poslání by se zdálo, že MMF by měl pomoci vymáhat na Číně ústupky a zbytek světa by měl vyhlásit příměří. Tím by se však ignorovala zásadní asymetrie mezi rozvinutými a rozvíjejícími se zeměmi. Obě skupiny krizí utrpěly, ale ne stejně. Podle MMF bude letošní reálný výkon v rozvinutých zemích ještě stále pod úrovní z roku 2007, zatímco v rozvíjejících se a rozvojových státech bude o 16% vyšší. Rozvinuté země budou i nadále zápolit s dopady krize z roku 2008, zejména s oddlužováním domácností a strašlivým stavem veřejných financí.

MMF také počítá s tím, že rozvinuté země musí během stávajícího desetiletí snížit výdaje nebo zvýšit daně v průměru o devět procentních bodů HDP, aby do roku 2030 snížily poměr veřejného dluhu k HDP na 60%. Rozvíjející se země však žádnou konsolidaci nepotřebují, aby udržely dluhový poměr na 40% HDP.

Asymetrie podobných rozměrů vyžaduje významnou úpravu relativních cen. Relativní cenu zboží vyrobeného v rozvinutých zemích (jejich reálný měnový kurz) je třeba vůči rozvíjejícím se zemím znehodnotit, aby se vykompenzoval očekávaný výpadek vnitřní poptávky.

K tomu ostatně dojde bez ohledu na měnový kurz mezi jednotlivými měnami. Jediný rozdíl je v tom, že zůstanou-li měnové kurzy fixní, rozvinuté země budou muset projít vleklým obdobím s nízkou inflací (nebo dokonce deflací), které ještě zhorší snesitelnost jejich dluhové zátěže, zatímco rozvíjející se země budou muset vstoupit do inflačního období, neboť kapitálové toky nahromadí rezervy, zvýší nabídku peněz a nakonec zvednou cenovou úroveň. Pro obě strany je více žádoucí umožnit, aby k úpravám došlo prostřednictvím změn nominálních měnových kurzů, které by pomohly udržet na uzdě deflaci na severu a inflaci na jihu.

V porovnání s nástupem krize v červenci 2007 se však měnové kurzy mezi rozvinutými a rozvíjejícími se zeměmi prakticky nezměnily. Jistě, některé měny posílily a jiné oslabily, ale v průměru se téměř nic nestalo. Potřebné úpravy jsou zablokované.

Pro centrální banky nezní otázka tak, co se stane například rozvíjejícím se zemím jako celku, nýbrž co se stane s její vlastní měnou ve vztahu ke konkurentům. Brazílie tedy nechce posilovat měnu vůči jiným latinskoamerickým státům, Thajsko nechce posilovat měnu vůči dalším asijským zemím a nikdo nechce posilovat měnu vůči Číně, která se obává, že zhodnocení jüanu by vedlo k přesunu průmyslových oborů s vysokým podílem práce do Vietnamu nebo Bangladéše. Změnu, která je v zájmu všech, tak brzdí nedostatek koordinace.

Kvantitativní uvolňování v rozvinutých zemích rovněž vyvolává otázku koordinace. Je to legitimní nástroj monetární politiky, avšak Fed ani Bank of England by ho pravděpodobně nebyly přijímaly tak nadšeně, nebýt očekávaného znehodnocení měnového kurzu. Vnímaná zdráhavost ECB následovat jejich příkladu pravděpodobně prohloubí očekávané dopady amerických či britských měnových rozhodnutí na růst, a to na úkor eurozóny.

Spor o čínskou měnovou politiku proto není pouhou bilaterální obchodní pří mezi USA a Čínou, nýbrž spíše globálním makroekonomickým střetem mezi rozvinutými a rozvíjejícími se zeměmi. Absence koordinace v rozvinutých i rozvíjejících se státech navíc naznačuje, že řešením měnových válek není vyhlášení příměří, nýbrž pochopení podstaty sporu a překonání problémů, které stojí v cestě dohodnutým společným řešením.

Tím není řečeno, že měnový kurz jüanu je druhotnou otázkou. Právě naopak – jeho důležitost pramení z faktu, že Čína drží klíč ke globální restrukturalizaci. Nedávné výroční schůze MMF a Světové banky naznačují, že si to ostatní postupně začínají uvědomovat a rozvíjející se státy stále častěji kritizují Čínu za nepružnost.

A tak nyní přišla chvíle MMF. Fond by měl navrhnout koncepční rámec pro diskuse o problémech měnových kurzů poskytnutím objektivního hodnocení potřebných změn a zprostředkováním dohody v multilaterálním rámci. MMF nemůže nahrazovat rozhodnutí vlád. Může však pomoci při hledání řešení.