Friday, October 31, 2014
0

Kuba je zpátky

MEXICO CITY – Po 47 letech zrušila Organizace amerických států (OAS) na svém výročním valném shromáždění pozastavení kubánského členství. Zemím takzvané skupiny ALBA (což je španělská zkratka pro takzvanou Bolívarskou alternativu Amerik), mezi něž patří Kuba, Venezuela, Honduras, Nikaragua, Bolívie, Dominikánská republika a Ekvádor, se podařilo částečně přechytračit – a částečně „převydírat“ – Kanadu, Spojené státy a latinskoamerické demokracie a prosadit rehabilitaci Kuby.

OAS si však stanovila dvě podmínky. Kuba musí výslovně požadovat návrat k původnímu charakteru členství a musí být zahájen dialog v souladu s podmínkami Charty OAS a dalšími základními dokumenty OAS, jakož i v souladu s principy, na nichž jsou tyto dokumenty založeny – především s principem demokracie a úcty k lidským právům.

Stejně jako u mnoha jiných diplomatických kompromisů byli nakonec všichni trochu spokojení a trochu zklamaní. Všichni si mohli nárokovat vítězství a nikdo nemusel přiznat porážku.

Takové kompromisy jsou však jako statistika nebo miniaturní plavky: to, co ukazují, je méně důležité než to, co zakrývají. Nabízejí se dvě základní úvahy, jejichž důsledky jsou v „nevyhraněných“ latinskoamerických zemích, jako je Salvador, mimořádně významné.

První úvaha se týká zahraniční politiky zemí skupiny ALBA. Vzhledem k tomu, že menší země nejednají nezávisle na Venezuele a že venezuelský prezident Hugo Chávez nejedná v takto závažných otázkách bez směrnic z Kuby, je zřejmé, že Kubánci a jejich spojenci nedají americkému prezidentu Baracku Obamovi v latinskoamerických otázkách vůbec nic zadarmo.

Snadno mohli nechat valné shromáždění proběhnout a poskytnout novému americkému prezidentovi více času na to, aby připravil svůj Kongres a veřejné mínění na jemné vyvažovací kroky. Klíčovým problémem je, jak jednostranně zrušit dnes již téměř padesát let staré americké embargo na obchod, investice a cesty na Kubu a vydávat to za výsledek jednání.

Země skupiny ALBA se rozhodly, že nebudou dělat Obamovi žádné ústupky, a místo toho se ho snaží zahnat do kouta: buďto se USA přizpůsobí novému konsensu OAS a rozzuří tím obě strany kubánsko-americké lobby i komunitu obhájců lidských práv, poněvadž se vzdají principů a závazků, anebo budou muset jednat samy (nebo možná s Kanadou po svém boku) a zůstanou v Latinské Americe zcela osamoceny – což je to poslední, co si Obama přeje.

Skupina ALBA tvrdě prosazovala hlasování nebo kompromis o jeho podmínkách, jímž by se pak mohla chlubit před světem a domácím veřejným míněním. Obamovi nezbylo než se přizpůsobit.

Druhá úvaha zní tak, že toto chování bude pokračovat. Důvod se zdá dostatečně zřejmý: Kuba zoufale potřebuje mezinárodní pomoc a není mnoho míst, kde ji může najít. Naději, že Brazílie a Čína poskytnou Kubě hotovost, zmařila mezinárodní finanční krize a geopolitika. A ani Chávez si už navzdory nedávnému zvýšení cen ropy nemůže dovolit Kubu dotovat, jak to činil v období boomu. Kubánci tedy podle všeho doufají, že najdou zdroje jinde, a jedinou možností, jakkoliv se zdá vzdálená, je Meziamerická rozvojová banka (IDB).

V zásadě platí, že podmínkou členství v IDB je členství v OAS, což může být důvod, proč Kuba tak vehementně trvala na návratu do této organizace a proč byla nakonec zklamaná, že nedosáhla bezpodmínečného obnovení členství. Přesto se pokusí přimět své spojence, aby prosadili nějakou formu jejího přidružení k IDB, a současně zradikalizuje své postoje jinde, jak to dnes činí v Salvadoru.

Nový salvadorský prezident Mauricio Funes byl zvolen na kandidátce FMLN, tedy strany, jež nahradila starou, tvrdě levicovou povstaleckou skupinu z 80. a 90. let. Je to umírněný moderní levičák, který se otevřeně ztotožňuje nikoliv s Chávezem, nýbrž s brazilským prezidentem Lulou a Barackem Obamou.

Jeho strana však má maximálně blízko ke Kubě a Venezuele. V měření sil ohledně složení kabinetu krátce před prezidentovou inaugurací 1. června stará garda v MFLN zvítězila a pohrozila, že přenese konflikt do ulic. Ani Kubánci, Nikaragujci a Venezuelané nebudou Funesovi dělat žádné ústupky, protože jsou přesvědčeni, že dějiny jsou na jejich straně a že nastal čas prosadit veškeré budoucí otázky silou.

Do jisté míry mají zřejmě pravdu, poněvadž druhé ponaučení z valného shromáždění OAS se týká chování latinskoamerických demokracií, zejména Mexika, Brazílie, Chile a Kolumbie. Ty se pokusily vyhovět Spojeným státům (proslýchá se, že Obama telefonoval Lulovi a žádal ho o pomoc), ale nebyly ochotny rozejít se s Kubou a Venezuelou a otevřeně se postavit na stranu USA.

Neudělají to ani v žádné otázce, která se může v dohledné době naskytnout, pokud to bude znamenat konfrontaci se zeměmi ALBA. Fidel Castro to ví a tohoto rozředěného závazku demokratických zemí vůči lidským právům a demokracii využije. Ve všech zemích, kde je přítomen nebo se rýsuje konflikt (Bolívie, Guatemala, Salvador, Paraguay a Ekvádor), krajní levice tvrdě zatlačí, demokracie se budou dívat jinam a Obama se buďto poddá (jako v OAS) a zaplatí za to politickou cenu doma, anebo od Latinské Ameriky couvne ze strachu, aby nepůsobil izolovaně. Velkolepá příležitost k novému začátku ve vztazích mezi USA a Latinskou Amerikou pak bude promrhána.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured