Monday, September 1, 2014
0

Přeshraniční bankovnictví na vlásku

LONDÝN – Závažnost krize eurozóny se konečně připouští. V sázce už nemůže být víc. Vlády a mezinárodní finanční instituce chvatně daly dohromady řešení v mezích mimořádně těsných politických a ekonomických mantinelů. Řadu otázek ohledně tohoto plánu bude ještě třeba zodpovědět a jeho realizace bude přinejmenším stejně náročná.

Cílem lídrů eurozóny teď musí být zachovat nejen jednotnou měnu, ale i přínosy finanční integrace v Evropě. Žádný jiný region na světě netěží tolik z přeshraničního bankovnictví, avšak tyto úspěchy jsou nyní v ohrožení – a s nimi i samotné evropské bankovní skupiny.

Hrozba pro přeshraniční banky vychází nejen z jejich upadajících bilancí vlivem nižší kvality suverénního dluhu a slabších růstových vyhlídek, ale také ze samotné politické reakce. Dnes už se všeobecně připouští, že evropské banky potřebují obrovské objemy nového kapitálu. Je však nutné, byť se už objevily odvážné pokusy nového Evropského bankovního úřadu určit mandát k realizaci potřebných opatření a koordinovat je, aby evropské řešení zohledňovalo síť zahraničních dceřiných společností napříč Evropou.

Mobilizovat podporu na pomoc evropským bankám bude těžké a její rozšíření na dceřiné společnosti bude ještě těžší. Přeshraniční bankovnictví prostřednictvím dceřiných společností v zahraničí je však na rozdíl od neuvážené expozice vůči suverénnímu dluhu napříč Evropou přínosné pro investory a pro domovské i hostitelské země – především v rozvíjející se střední a východní Evropě, která pro eurozónu stále představuje nejdůležitější exportní trh.

Pro banky z jádra eurozóny je to region neobyčejných výnosů a je dnes součástí jejich činnosti. V rozvíjející se Evropě zahraniční dceřiné banky přispívají k vytváření finančních soustav, které jsou méně náchylné k nestabilitě, a pomáhají ekonomikám rychleji dotahovat průměrné evropské výše příjmů.

Když v roce 2008 propukla globální krize, neexistoval regulační rámec na ochranu přeshraničních řetězců a objevila se rozsáhlá zranitelná místa v podobě nadměrné dluhové páky a cizích měn. Od té doby bylo už dosaženo řady pokroků: byly posíleny bilance a upraveny modely financování. Společně s institucionálními reformami na evropské úrovni – zejména vytvořením Evropské rady pro systémová rizika a Evropského bankovního úřadu – došlo v hostitelských zemích dceřiných společností k upevnění regulace a dohledu.

Část těchto změn může prodražit finance, ale zároveň zajistí menší rizikovost bankovních operací. Po zralé úvaze je to přínosné.

I tak je dnes hrozba pro finanční stabilitu potenciálně vážnější než v roce 2008, jelikož schopnost západoevropských vlád podepírat bankovní soustavy se zjevně vyčerpává. Kdyby se dceřiné společnosti zahraničních bank vprostřed zhoršující se krize v domovských zemích nechaly osiřet, podlomilo by to důvěru ve finanční soustavy rozvíjející se Evropy, což by mohlo vyvolat poklesy cen aktiv a prudké zkrácení úvěrů. To by se nakonec jako bumerang vrátilo do západoevropských bank, vzhledem k jejich hlubokým finančním a reálným vazbám na region.

V roce 2008 se takovému katastrofickému vývoji podařilo těsně uniknout, díky politické intervenci, včetně koordinace snah v rámci takzvané Vídeňské iniciativy (jíž se mimo jiné účastnila Evropská banka pro obnovu a rozvoj). Teď je naléhavě potřebný nový pakt, který by ochránil úspěchy finanční integrace. Úřady z domovských a hostitelských zemí těchto bank musí zasednout k jednacímu stolu.

Podobně jako v případě Vídeňské iniciativy, i „Vídeň 2.0“ by vyžadovala závazky všech dotčených stran. V reakci na vyšší kapitálové požadavky zavedené úřady a při rozhodování, zda shánět více kapitálu či odprodávat aktiva, musí banky brát v úvahu důležitou roli, již v mnoha zemích hrají jejich dceřiné společnosti. U řady bank k tomu dochází zcela přirozeně – jejich dceřiné společnosti jsou coby významní tvůrci hodnoty zásadní součástí jejich obchodních modelů. U některých jsou však dcery v poměru k velikosti mateřských společností menší – a jsou tudíž méně podstatné pro jejich strategie.

Přispět musí i domovské země. V rámci eurozóny by každá rekapitalizace, garance a další finance nabídnuté mateřským bankám měly být stejnou měrou dostupné dceřiným společnostem. Každá restrukturalizace požadovaná výměnou za kapitálovou podporu by měla zohledňovat přeshraniční charakter skupin a nediskriminovat zahraniční dcery.

Hostitelské země dceřiných společností zase musí ujistit mateřské banky, že finanční regulace zůstane předvídatelná. V poslední době některá překotná – a občas přehnaně ambiciózní – opatření, jejichž cílem je zdanit bankovnictví nebo přerozdělit břemeno půjček v cizích měnách, narušila kapitálové polštáře a zbrzdila zotavení úvěrů a růstu.

To vše vyžaduje koordinaci. Evropský bankovní úřad má příležitost udělat si jméno. Musí zajistit, aby národní zájmy nepodrývaly celistvost přeshraničních bankovních skupin. V posledku potřebujeme celoevropský orgán pojištění vkladů a řešení problému bank v nesnázích, který bude moci přebírat a restrukturalizovat zkrachovalé banky.

Zatímco eurozóna až dosud prospívala rozvoji finančnictví a hospodářskému růstu ve svých členských zemích, současná krize hrozí rizikem, že způsobí vážné kolaterální škody daleko za jejími hranicemi. Každé udržitelné řešení krize musí zajistit celistvost bankovních skupin a zohledňovat zájmy domovských i hostitelských zemí těchto bank. V posledku jde o přeshraniční bankovnictví, které visí na vlásku.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured