Otřesná vražda Giovanny Reggianniové, která se stala nedaleko rumunského uprchlického tábora na římském předměstí Tor di Quinto, šokovala Itálii i Rumunsko. Případ získal na významu tím, že přilil olej do ohně vášnivých veřejných diskusí o postavení uprchlíků a zahraničních občanů, které v současnosti probíhají nejen v Itálii, ale po celé Evropě.

Někteří Italové reagovali násilně; někteří italští a rumunští politici se pak v dychtivé snaze nabídnout rychlá a tvrdá řešení dopustili skandálních prohlášení, v nichž se ozývaly xenofobní a totalitní slogany minulosti. Není bez ironie, že jsme dnes svědky jakéhosi groteskního protipólu „národní hrdosti“, kterou vídáme v případech, kdy si stát přisvojí kulturní a sportovní hvězdy a vydává je za součást společného dědictví.

Ačkoliv byla vražda individuálním zločinem, řešit tragédii zločinu opatřeními, která si berou na mušku celou minoritu, je nezodpovědné a bude to mít vážné morální a společenské důsledky nejen pro nespravedlivě potrestané, ale i pro ty, kdo je potrestali. Žádná menšina totiž není homogenní, což dokládá i skutečnost, že policii v tomto konkrétním případě uvědomil vrahův krajan z téhož uprchlického tábora.

Kolektivní trest zároveň znamená jistou formu ztráty paměti Italů a Rumunů, a to nejen ve vztahu k tomu, co se dělo za fašismu, nacismu a komunismu, ale i ve vztahu k vlastním národním dějinám. Italové se koneckonců při hledání lepšího života nestěhovali pouze z jihu Itálie na sever, ale i do jiných zemí. I oni vědí, jaké to je být uprchlíkem, exulantem, cizákem.

Rumunsko se zase nemůže pyšnit dějinami svého vztahu k romské menšině, jejíž nedostatky a počínání na sebe vždy přitahují vinu, avšak stát nikdy nepodnikl žádné skutečné kroky, aby její podmínky zlepšil. Romská menšina se v Rumunsku objevila ve 14. století, ale teprve v roce 1856 bylo zrušeno její otroctví!

Rumunská společnost se dnes vyrovnává s důsledky několika desetiletí teroru a lží, demagogie a chudoby, která poznamenala několik generací. Tyto rány nelze okamžitě vyléčit. Pád komunismu uvolnil obrovskou vlnu lidské energie, která však započala bizarním a cynickým přesunem privilegií a majetku uvnitř staré nomenklatury a také novým všeobecným darwinovským bojem.

Ačkoliv je dnes v celém Rumunsku patrný hospodářský pokrok a s příchodem demokracie dochází i k postupné obnově občanského svědomí, rumunská parodie na politický život – navzdory členství v Evropské unii – ukazuje, jak nepoddajné jsou její staré zlozvyky obojetnosti, nedůslednosti, fatalismu, liknavosti a korupce. Právě korupce se dnes zdá být motorem společnosti. V dnešním Rumunsku stále existují znevýhodněné a zanedbávané skupiny, které jsou vytlačovány na bezútěšné okraje společnosti. Mezi romskou populací je 41% sezonních dělníků, 33,5% Romů nemá žádnou profesní kvalifikaci a 38,7% Romů je negramotných. To není jen rumunský problém – stal se z toho problém celé Evropy.

Nicolae Romulus Mailat, pětadvacetiletý mladík obviněný z vraždy Giovanny Reggianniové, byl ve 14 letech umístěn do nápravného ústavu. Později byl znovu odsouzen za krádež, ale rok před odjezdem do Itálie dostal milost.

Byla příčinou jeho mladistvých přestupků v Rumunsku a jeho zločinu v Itálii chudoba? Ve slavném Dostojevského románu Zločin a trest dožene Raskolnikova ke zločinu nejen jeho nihilismus a vzpurnost, ale i chudoba. Jeho sociální totožnost není stejná jako u Mailata, jeho duchovní „entita“ je drasticky odlišná, avšak jeho dvojnásobný zločin není o nic méně hanebný.

Prozatím není důvod doufat, že Mailat nalezne ve svém zločinu nový začátek na cestě ke spáse prostřednictvím utrpení a duchovní obnovy. Možná bychom si však měli znovu vyslechnout slova jednoho z Raskolnikovových debatníků, když hovoří o „hnusné Sodomě“, v níž bloudí, a když tvrdí, že chudoba není nectnost, nýbrž neštěstí. V chudobě si člověk stále zachovává jistý druh „vrozeného vznešeného citu“, zatímco neštěstí je spojeno se zásadním a katastrofálním morálním kolapsem.

Mailat hledal únik ze svého rumunského neštěstí a své rumunské minulosti, avšak nedokázal si představit, že v italském uprchlickém táboře najde stejně velké neštěstí jako předtím – že obraz v zrcadle jeho každodenního nového života bude obrazem vraha. Lidé, kteří znají děsivou čtvrť Tori di Quinto, kde byla Giovanna Reggianniová zavražděna, bez servítků hovoří o nedbalosti a lhostejnosti římského magistrátu. Tato skutečnost samozřejmě nemůže být omluvou pro tento ani jakýkoliv jiný zločin, ale nelze ji opomíjet.

Ačkoliv nemůžeme očekávat zázračnou reinkarnaci zločince Mailata, můžeme a musíme požadovat radikální přehodnocení situace, v níž se ocitají lidé vytlačení na okraj společnosti stejně jako on. Toto přehodnocení přitom nesmí provést pouze rumunský a italský stát, ale i romská komunita v Rumunsku a Itálii a také samotné evropské společenství. Pachatel je totiž příslušníkem všech těchto komunit.

Slyšíme hlasy těch, kdo se rozhořčují nad rozšířením EU a sociálním napětím, které tento krok vyvolal. Zvýšená migrace je pochopitelně v naší odstředivé a globální moderní společnosti každodenní realitou, ale její důsledky nejsou pouze negativní. Volný pohyb osob neznamená jen větší sociální konflikty a vyšší kriminalitu. Znamená také postupné a prospěšné soužití, které začalo bezprostředně po druhé světové válce jako společné úsilí pomoci poraženým zemím a zvýšit jejich vyhlídky na demokracii a prosperitu.

Když jsem loni navštívil Barcelonu a Madrid, s potěšením jsem si vyslechl nadšené zprávy o úspěších stále početnější rumunské komunity v těchto městech. Někteří rumunští uprchlíci již kandidovali v místních volbách a sklízeli chválu za svou tvrdou práci a poctivost. Doufám, že se totéž stane i na jiných místech, a to nejen v případě Rumunů, ale i u všech lidí připravených čelit výzvám dnešní doby. Tyto příklady totiž nejsou jen úspěchem jednotlivců, nýbrž i vítězstvím celé komunity.

Evropa si zaslouží dokázat, že je skutečným společenstvím – rozmanitým, demokratickým, duchovně založeným, svobodným a prosperujícím.