Jak dlouho budou Spojené státy udržovat rozsáhlé nasazení vojsk v Iráku? Právě to je dnes hlavní otázka druhého funkčního období George W. Bushe. Až donedávna Bushova administrativa odpovídala vyhýbavým klišé: „tak dlouho, jak bude potřeba, a ani o den déle.“ To se ale změnilo.

Ledy se začaly prolamovat 17. listopadu, když poslanec John Murtha, jestřábí demokratický kongresman a veterán námořní pěchoty, navrhl stažení vojsk z Iráku za šest měsíců. Krátce nato republikány ovládaný senát odhlasoval „zásadní přechod k plné suverenitě Iráku v roce 2006.“ Po prvotním vzdoru Bush začal měnit svou rétoriku, když naznačil, že ke snížení počtu jednotek by mohlo dojít časněji, než se dříve očekávalo.

Úbytek veřejné podpory pro Bushovu iráckou politiku je neúprosný. Padesát čtyři procent Američanů v současnosti říká, že vyslání vojsk byla ze strany USA chyba, oproti 24% na počátku války v březnu 2003. To zčásti odráží rostoucí počet obětí; dosud bylo zabito přes 2100 amerických vojáků.

Odráží to ovšem rovněž narůstající přesvědčení, že válka se míjí účinkem. Jak nedávno upozornil Peter Feaver z Dukeovy univerzity, odborník na veřejné mínění, jenž v současnosti působí jako poradce Bílého domu, Američané snesou ztráty na životech, jsou-li přesvědčeni, že válka je spravedlivá a má rozumné vyhlídky na úspěch. Občané teď ale pochybují o obou těchto bodech. Administrativa doplácí na nafukování důvodů pro vstup do války a na fušerské provedení poinvazní okupace. Nijak nepřekvapuje, že Bushova nová rétorika zdůrazňuje, že Bush má „strategii pro vítězství“.

Jestliže se „vítězství“ stále definuje jako stabilní demokracie v Iráku, je nepravděpodobné, že by Bush na realizaci své strategie měl dost času. Generál George Casey, nejvyšší americký vojenský velitel v Iráku, v září vypověděl v Kongresu, že moderní povstání trvají asi deset let a že irácká armáda má jen jeden prapor schopný boje bez pomoci amerických vojenských sil. Měsíc nato vlivný Mezinárodní institut pro strategická studia v Londýně odhadl, že stahování jednotek USA v příštím roce zřejmě nebude rozsáhlé a že vytvoření potřebné armády o síle 300 000 mužů potrvá Iráku přinejmenším pět let.

Vzhledem ke kongresovým volbám v roce 2006 a prezidentským volbám v roce 2008 je však pět let příliš dlouhá doba. Jako realističtější se jeví, že republikánská administrativa bude mít na uskutečnění strategie jen 18 měsíců až dva roky.

Demokraté jsou zatím rozdělení. Někteří, například John Murtha a Nancy Pelosi, šéfka demokratického klubu ve Sněmovně reprezentantů, chtějí krátký časový plán, zatímco třeba senátor Joseph Biden pevný harmonogram odmítá a předpovídá stažení 50 000 amerických vojáků v roce 2006, přičemž zbývajících 100 000 má zůstat i v roce 2007. My, kdo jsme přesvědčeni, že invaze do Iráku byla chybou a že Bush nese vinu za arogantní sebejistotu, jež se odrazila v nedostatečném plánování pro dobu po invazi, čelíme dilematu: jestliže se Amerika stáhne příliš překotně, mohla by tyto chyby ještě znásobit.

Irák není Vietnam, kde po americkém odchodu následovala stabilita zavedená autoritářskou vládou. V Iráku hrozí, že po stažení by mohla přijít občanská válka a chaos – ideální podmínky pro to, aby si teroristé udrželi svá útočiště.

Irák se od Vietnamu liší i v dalším ohledu. Na rozdíl od Severovietnamců nebude pro sunnitské povstalce snadné obsadit zemi, kde představují jen 20% obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že šíitští Arabové a Kurdové tvoří 80% státu, povstání se zaměřuje jen na čtyři z 18 iráckých provincií.

Nesnáz Ameriky tkví v tom, že je součástí jak problému, tak i řešení. Dokud bude v Iráku zůstávat vysoký počet amerických vojáků jako okupační síla, budou povstalcům sloužit jako prostředek náboru nových členů. Jak ve své důkladné studii doložil politolog Robert Pape, odpor vůči zahraniční okupaci je prvořadou motivací sebevražedných atentátníků. Pokud ovšem Amerika opustí Irák příliš brzy, zvolená irácká vláda si možná nedokáže s povstáním poradit a Irák se dostane na cestu Libanonu 80. let či Afghánistánu 90. let.

Obdobně platí, že pokud Bush stanoví příliš krátký harmonogram, mohl by povstalce motivovat k tomu, aby si na jeho odchod počkali. Pokud ovšem nedá jasně najevo, že americká vojska v nejbližší době odejdou, zesílí pocit imperiální okupace. Klíčem k řešení tohoto dilematu je naléhat na lokální kompromisy, které začlení sunnity do politického procesu, a zvýšit tempo výcviku Iráčanů, aby si dokázali sami zajistit bezpečí. I pak je však úspěch nejistý.

Jeden nezdar už je zřejmý: krach neokonzervativního snu o vytvoření vojenského spojence, který by v úsilí o transformaci a demokratizaci Středního východu posloužil jako dlouhodobá základna pro americké jednotky. Troje volby zajistily jistou míru legitimity pro šíity ovládanou iráckou vládu, avšak bez smyslu pro společenství a bez efektivních institucí volby pouze zakládají tyranii většiny. To sice může být lepší než tyranie menšiny za Saddáma Husajna, ale stěží se jedná o moderní demokracii.

Bush svůj cíl v Iráku přirovnává k demokratizaci Japonska po druhé světové válce. Japonsko však bylo totálně dobytou a etnicky homogenní zemí bez jakéhokoli povstání a mělo širokou střední třídu a předchozí zkušenost s politickou otevřeností. Přesto si úspěch vyžádal sedm let.

Bush by měl spíš plánovat jak využít dvouleté šance a zajistit irácké vládě co nejlepší vyhlídky, než Američané odejdou, a zároveň zdůrazňovat, že potom už budou za svou bezpečnost i politickou záchranu zodpovědní sami Iráčané.