TEL AVIV – Policejní šetření, vyšetřovací výbory prověřující chyby spáchané během Libanonské války roku 2006, odpor vůči údajným sexuálním zločinům bývalého prezidenta Moše Kacava a teď oznámení ministerského předsedy Ehuda Olmerta, že vprostřed obvinění z korupce, která se kolem něj rozvířila, v září rezignuje: to vše poukazuje na hluboké rány v mravní tkáni Izraele.

Staří Izraelci jako já jsou rozsahem a mírou dnešní korupce a množícími se vyšetřováními ohromeni. Je korupce něco, co tu bylo odjakživa, až dosud ale nějak utajeně? Dozvídáme se o ní proto, že naše prokuratura a policie jsou nyní odvážnější a lépe vybavené?

Nevěřím, že korupce vychází na povrch jen proto, že se nějak lépe vymáhá právo či že jsou občané kurážnější, tak jako kolektiv prezidentské kanceláře, který obvinil prezidenta Kacava ze sexuálních zločinů a obtěžování. Na světlo vychází mnohem hlubší špatnost, totiž ztráta hodnot v izraelské společnosti a její vládě, jaká tu dosud nikdy nebyla.

Tento mravní úpadek je nejnápadnější v chování dnešních obviněných, mnohem nestydatějších a agresivnějších než v minulosti. Vzpomínám si, jak si v 70. letech ministr Strany práce, u nějž vzniklo podezření z korupce, vzal život. Stejně se zachoval ředitel význačné banky a vynikající ekonom, když byl podezírán z finančních zločinů.

Když zesnul Pinchas Sapir, legendární ministr financí ministerské předsedkyně Goldy Meirové, jediným jeho majetkem byl skromný byt v Tel Avivu a drobné úspory. David Ben Gurion, zakladatel a nejpřednější politická osobnost Izraele, strávil posledních 11 let svého života v malém dřevěném domku v pouštním kibucu Sde Boker. Neobyčejná skromnost tohoto domu dodnes jeho návštěvníky překvapuje.

Bývalý ministerský předseda Menachem Begin také až do smrti žil v prostém bytě v Tel Avivu. Jeho poklid nikdy nenarušil sebemenší stín třeba i jen slaboučkého podezření z korupce.

Pravda, korupce se poslední dobou rozmohla i v jiných zemích a vazby mezi politikou a penězi poskvrnily nejednu demokracii. Ekonomické zájmy jako motor politiky nahrazují ideologii a peníze slouží jako klíčový nástroj voleb. Čím to ale, že Izrael, který byl ještě před několika lety podvody a korupcí téměř nedotčen, je jimi znenadání prolezlý?

Domnívám se, že současné případy korupce pramení z rozpornosti dvou naprosto odlišných souborů norem a hodnot, existující od roku 1967. Na jedné straně se v Izraeli stále uplatňují mravní a jurisdikční zásady demokratického státu, v souladu s tradicí právního řádu. Na druhé straně se na palestinských územích postupně ustavil nový systém hodnot.

Tyto dva systémy působí vedle sebe, ale prostupnost hranice, která je odděluje, pomalu sílí a otevřené trhliny v ní jsou čím dál větší. Na rozdíl od koloniálních států, v nichž kolonialisté pocházeli ze vzdálených metropolí (a byli nepočetní), palestinská území jsou hned za hranicí Izraele.

Soudní orgány na Západním břehu fungují naprosto odlišně. Palestinská půda se nelegálně konfiskuje. Židovští osadníci jednají mimo zákon a dopouštějí se provokativních činů poškozujících Palestince, ale trestná opatření je postihují zřídka. Nespravedlnost a vykořisťování jsou každodenním jevem, ospravedlňovaným odkazy na bezpečnost nebo na ideologii Velkého Izraele.

Hranice mezi těmito dvěma typy zákonnosti nemohly zůstat navždy neproniknutelné. Stav okupace, který měl být jen dočasný, se pozvolna stal neměnnou realitou a politika vytváření izraelských osad v nitru palestinského osídlení vazbu mezi Izraelem a okupovanými územími ještě posílila. Normy koloniálního a vojenského režimu začaly prosakovat do vládních orgánů izraelské demokracie a narušují jejich řádnou činnost. Politici, funkcionáři, armádní důstojníci – obvykle z pravicového tábora – do izraelského politického života vnesli hanebné normy, které platí na okupovaných územích. Proto přibylo korupce.

Soudní systém Izraele naštěstí zůstává nezávislý a spočívá na základech prověřené poctivosti. Přítomnost mnoha žen u smírčích soudů a v policii také podle mého názoru výrazně přispěla k posílení systému. Když se ale v tichosti začnou tolerovat nepřijatelné normy, destabilizuje to i ten nejsilnější soudní systém.

Zapomínat bychom neměli ani na to, že globální ekonomika, do níž je Izrael úzce zapojen, vytváří nekonečné a spletité příležitosti k finančním zločinům.

Za těchto okolností pevný soudní systém a policejní síly na potlačení korupce ne vždy stačí. Zapotřebí je rovněž podpory veřejného mínění.

Mám dojem, že aktuální znepokojivé případy korupce mezi politiky a státními funkcionáři probudily izraelské občany z otupělosti. Požadují teď, aby se právní řád a spravedlnost vrátily na své ústřední místo ve veřejném životě. Samozřejmě že skutečným testem bude, zda se tyto požadavky promítnou do zářijových parlamentních voleb.