Na nedávném výročním zasedání představitelé Světové banky zeširoka hovořili o korupci. Jde o pochopitelnou věc: peníze, jež banka půjčuje rozvojovým zemím, a ony skončí na tajných kontech nebo financují přepychový život některých dodavatelů, přinášejí dané zemi vyšší zadlužení, nikoli větší prosperitu.

Předchozímu prezidentovi banky Jamesi Wolfensohnovi a mně se všeobecně připisuje ku prospěchu, že jsme korupci do agendy Světové banky přidali, navzdory odpůrcům, kteří ji považovali za záležitost politickou, nikoli ekonomickou, která je tudíž mimo mandát banky. Náš výzkum prokázal systematické souvztažnosti mezi korupcí a hospodářským růstem a to nám umožnilo se této zásadní záležitosti věnovat.

Světová banka by však při přebírání aktivity v tomto boji neměla zapomínat na čtyři věci.

Zaprvé, úplatnost na sebe bere mnoho podob, takže boj proti korupci je třeba vést na mnoha frontách. Nelze bojovat proti přesouvání malých peněžních částek ve slabých a chudých zemích a zároveň přehlížet masivní přesuny veřejných zdrojů do soukromých rukou ve stylu, jímž se vyznačovalo řekněme Rusko za Borise Jelcina.

V některých státech dochází ke zřetelné korupci v prvé řadě prostřednictvím příspěvků na předvolební kampaně, jež zavazují politiky ke vstřícnosti vůči sponzorům. Korupce v menším měřítku je špatná, ale systémová korupce politických procesů může vyjít ještě dráž. Příspěvky na kampaň a lobbování, jež vedou k překotným privatizacím veřejných služeb – dřív než se zavedou patřičné regulační rámce a způsobem, v jehož důsledku do tendru vstupuje jen několik zájemců, – mohou brzdit rozvoj i bez přímých úplatků pro vládní úředníky.

Život nikdy není černobílý. Tak jako neexistuje uniformní politika hospodářského rozvoje, která by seděla jako ulitá všem, neexistuje taková politika ani pro boj s korupcí. Reakce na korupci musí být stejně komplexní a rozmanitá jako samotná korupce.

Zadruhé, je v pořádku, když Světová banka přednáší protikorupční kázání. Záleží ovšem na politických přístupech, procedurách a institucích. Je pravda, že postupy výběrových řízení banky se po celém světě všeobecně považují za vzor hodný obdivu. Ostatně, některé země s velkými dolarovými rezervami – které stěží potřebovaly úvěr od Světové banky – si od banky půjčily při mnohem vyšších úrokových sazbách, než měly k dispozici od Spojených států, neboť byly přesvědčené, že tyto postupy napomohou k zajištění vysoce kvalitních projektů nezasažených korupcí a že se stanou normou i v dalších oblastech.

Avšak boj proti korupci znamená víc než jen dobré postupy ve veřejných tendrech (například nepřipouštění nesoutěživých nabídek od jediného uchazeče). S cílem snížit pobídky ke korupci je možné zavést mnoho dalších politik a postupů. Tak například, některé daňové soustavy jsou vůči korupci odolnější než jiné, neboť zkracují pravomoc daňových úředníků rozhodovat dle vlastního uvážení.

Zatřetí, prvořadou odpovědností Světové banky je bojovat s chudobou, což znamená, že když před sebou má chudou zemi zamořenou korupcí, jejím úkolem je vymyslet, jak zajistit, aby se její vlastní peníze nepošpinily a dostaly se k projektům a lidem, kteří je potřebují. To v některých případech může znamenat doručení pomoci prostřednictvím nevládních organizací. Zřídka však dojde k tomu, že by nejlepší odpovědí bylo jednoduše se stáhnout.

Konečně, třebaže za vykořenění korupce musí převzít zodpovědnost rozvojové země, Západ může udělat mnoho pro to, aby pomohl. Přinejmenším by se západní vlády a korporace neměly stávat spoluviníky. Každý přijatý úplatek má svého plátce a až příliš často je tímto plátcem korporace z vyspělé průmyslové země nebo osoba vystupující jako její zástupce.

Vskutku, jednou z příčin takzvaného „prokletí přírodních zdrojů“ – totiž faktu, že zemím s velkým přírodním bohatstvím se v průměru daří hůř než zemím přírodou málo obdařeným – je rozmach korupce, již podporují a k níž navádějí firmy, které by tyto zalevno prodávané zdroje rády získaly. USA za prezidenta Jimmyho Cartera učinily velice prospěšnou věc, když schválily zákon, který stanovil protiprávnost uplácení ze strany amerických firem kdekoli na světě. Úmluva OECD proti podplácení byla dalším krokem správným směrem. Zprůhlednění všech plateb ve prospěch vlád by přineslo další pokrok a západní vlády by k němu mohly motivovat jednoduše tím, že by tento požadavek navázaly na daňovou odečitatelnost.

Neméně významné je zaměřit se na bankovní mlčenlivost, která usnadňuje korupci, neboť úplatným diktátorům poskytuje bezpečný úkryt pro jejich peníze. V srpnu 2001, těsně před teroristickými útoky na Ameriku, vláda USA vetovala úsilí OECD omezit tajné bankovní účty. Třebaže vláda od té doby změnila svůj postoj k bankovnímu tajemství pro teroristy, neučinila tak s ohledem na zkorumpované funkcionáře. Velice silné stanovisko Světové banky by posílilo její věrohodnost v boji proti korupci.

Ti, kdo kritizují postoj banky ke korupci, tak nečiní proto, že by se zastávali úplatkářství. Někteří kritici se obávají korupce v samotné protikorupční agendě: totiž toho, že tento boj bude zneužit jako zástěrka pro zastavení pomoci zemím, které vzbudí nelibost administrativy USA. Tyto obavy si našly svou ozvěnu ve zdánlivém nesouladu mezi ostrými výroky banky ohledně korupce a jejím plánovaným rozšířením úvěrování Iráku. Nikdo zřejmě není schopen doložit, že Iráku se korupce vyhýbá – ba ani to, že je mezinárodně na nízké příčce žebříčku zkorumpovanosti.

Nejostřejší kritika ovšem přichází od těch, kdo se obávají, že se Světová banka odchyluje od svého mandátu. Samozřejmě že banka musí udělat vše pro to, aby se ujistila, že její peníze jsou dobře vynaložené, což znamená potřebu bojovat proti korupci a nekompetentnosti. Avšak samotné peníze všechny problémy nevyřeší a utkvělá soustředěnost na boj proti korupci pokrok nezajistí. Právě naopak, mohla by pouze odvrátit pozornost od dalších věcí, které nejsou pro ty, kdo se usilovně snaží pozvednout se z bídy, o nic méně důležité.