Každý jedinec se vědomě či nevědomě dopouští věcí, jimiž ubližuje jiným jedincům. Má-li společnost fungovat, musí jedince stimulovat, aby takové věci nečinili - prostřednictvím odměn a trestů, předpisů a pokut. Znečišťováním ovzduší člověk škodí každému, kdo dýchá. Významnou roli zde hraje právní systém. Pokud vám ublížím, měli byste mít možnost mě žalovat.

Jednotlivci samozřejmě nesou morální zodpovědnost, aby neubližovali jiným. Dost možná jde dokonce o ústřední mravní imperativ - čiň jiným to, co chceš, aby oni činili tobě, a nečiň jim to, co nechceš, aby oni činili tobě.

Immanuel Kant položil svým kategorickým imperativem filozofické základy pro ty, kdo hledají nějakou etickou základnu jako alternativu k náboženským aforismům. Moderní společnost se však nemůže spoléhat a nespoléhá, že její členové budou činit ,,správné věci". Spíše uplatňuje metodu cukru a biče.

Motivování firem, aby činily správné věci, je ještě obtížnější. Podniky totiž nemají svědomí; mají je pouze lidé, kteří tyto podniky spravují, a jak snad až příliš zřetelně ukázaly nedávné skandály amerických firem, svědomí zde často ustupuje zisku.

Americký právní systém zaručuje, že firmy, které vyrábějí vadný, neřkuli přímo nebezpečný produkt, nesou zodpovědnost za důsledky. Firmy jsou k hodnocení bezpečnosti svých produktů vybaveny mnohem lépe než spotřebitelé a nám všem přináší užitek vědomí, že náš právní systém podněcuje společnosti k tomu, aby věnovaly bezpečnosti svého sortimentu pozornost.

Podobně i ekologické zákony nutí firmy nést zodpovědnost za svůj toxický odpad a mnoho zemí včetně USA si již důvěrně osvojilo princip ,,znečišťovatelé platí" - tedy že firmy musí uhradit škody, které způsobí. Jde o otázku stimulů i sociální spravedlnosti.

V jiných oblastech však teprve nyní začínáme domýšlet, co by měla firemní zodpovědnost znamenat pro náš právní systém. Během druhé světové války německé podniky přeochotně profitovaly z otrocké práce v koncentračních táborech a švýcarské banky si zase spokojeně přivlastnily zlato židovských obětí nacistického teroru. Nedávné žaloby je přinutily vyplatit zpět alespoň část přisvojených aktiv.

V poslední době pak jen pramálo svědomí projevují také ropné společnosti, když vyplácejí peníze, z nichž jsou financována vzbouřenecká hnutí - za předpokladu, že to napomáhá jejich vlastním zájmům. Když jedna statečná firma - BP - chtěla v Angole učinit správnou věc a pokusit se zajistit, aby poplatky za těžbu ropy putovaly přímo k vládě, a nikoliv ke zkorumpovaným úředníkům, jiné ropné společnosti se k ní odmítly připojit.

Zisky z důlních společností zase pomáhaly udržet několik desetiletí u moci Mobutua, tehdejšího prezidenta Zaire a dnešního Konga: umožnily mu vydrancovat vlastní zemi, což mu ještě více usnadňovaly tajné bankovní účty, které jsou specialitou zemí jako Švýcarsko, Kajmanské ostrovy nebo Kypr. Rovněž peníze Světové banky a MMF pomáhaly udržovat Mobutua u moci. Tyto instituce věděly nebo měly vědět, že jejich půjčky a pomoc nepřinesou zoufale chudým lidem v této zemi prospěch. Že je pouze ještě více zadluží.

Dnes se domníváme, že jednotlivci, firmy a instituce by měli nést za své skutky zodpovědnost. Co by to však mělo konkrétně znamenat, nemá-li jít o pouhé řečnické cvičení? Tak pro začátek to znamená odpouštění dluhů: mezinárodním věřitelům se možná nepodaří plně kompenzovat škody způsobené v případě, že jejich peníze pomáhají udržovat u moci ohavné autokraty, avšak přinejmenším by jejich oběti neměly být zatíženy katastrofálním finančním dědictvím.

V Jihoafrické republice to byl dost možná ekonomický tlak vyvolaný sankcemi, který nakonec přivodil pád rasistického apartheidu; avšak podle stejné logiky to byla ekonomická podpora zvenčí - včetně půjček od nadnárodních bank -, která udržovala tento režim tak dlouho v chodu. Totéž platí do značné míry i o Iráku devadesátých let.

Ti, kdo přispívali k udržování apartheidu - a zejména ti, kdo nedodržovali sankce schválené OSN -, by měli být voláni k zodpovědnosti. Program Pravda a usmíření může i nemusí zhojit jihoafrické rány, ale mají-li být firmy podněcovány k tomu, aby činily správné věci, musí nyní zaplatit cenu za zisky, které inkasovaly od tohoto odporného systému.

Kdyby měly firmy svědomí, jednaly by i bez toho, že by je k tomu někdo nutil: odhadly by výši svých zisků plynoucích od režimu apartheidu a vyplatily by je Jihoafrické republice i s úroky zpět. Zánik apartheidu totiž nevyřešil hluboké hospodářské problémy země, mimo jiné i nezaměstnanost přesahující 25%.

Zatím se zdá, že s odškodným Jihoafrické republice nikdo nepospíchá, a stejně jako jinde existují i v tomto případě jen velmi skrovné náznaky, že firemní svědomí má hluboké kořeny. Nezbývá než doufat, že právní soustavy Západu nabídnou alternativní postih, který alespoň částečně napraví minulé křivdy a zároveň bude firmy podněcovat, aby si dobře rozmyslely, zda chtějí v budoucnu profitovat na brutálních režimech.